Milí čtenáři a čtenářky Tvaru,

tyto časy se mi nechce nazývat turbulentními, ač všechny mimoliterární okolnosti nás o tom chtějí přesvědčovat. Raději bych hovořil o bouřích ve sklenici vody; mám totiž podezření, že jakkoliv se česká literární scéna (ta její část, která je mediálně nejhlasitější) navenek snaží „mluvit spolu“, ve skutečnosti spolu mluví jen ti, kteří správně pochopili, jak se má „dělat“ společensky odpovědné umění. Je to pro mě mrzuté při vědomí toho, že kultura je věcí dialogu a různorodosti, že kultura nemá být založena na uniformitě a kocourkovských „Masolitech“, že kolektivizace uměleckých snah by neměla jít po krku tvůrčímu individualismu. Všechen humbuk kolem Sjezdu spisovatelů 2022 mi potvrzuje, že tu mlčky probíhá rozkol literární komunity – a špetku ze sjezdu v tomto čísle přináší rubrika Literární život z pera Jakuba Vaňka, stejně tak lze leccos vytušit z projevů běloruského novináře Siarhieje Šupy a českého básníka a překladatele Jana Škroba. Je mi líto, že v časech, kdy nám nad hlavami létají balistické střely, máme stále tendenci vrtat zákopy a zašívat se do bunkrů echo chambers. Rád bych se někdy dožil smíru mezi literárními tvůrci všech poetik, nebo aspoň vzájemného respektu a toleranci, zatím však vidím jen virtualizované flame wars.

Snad pozitivněji působí fakt, že číslo, které se před vámi otevírá, je vpravdě „světové“: Mám velkou radost z ukázek připravovaných románů Michela Houellebecqa Zničit nebo Quijota Salmana Rushdieho. Posledně jmenovaného opus Děti půlnoci (v překladu Pavla Dominika) mi kdysi působil nevýslovnou čtenářskou slast – ta Rushdieho rozkoš z vyprávění až šťavnatě přeskakovala z textu na mne. O to víc mě bolí, že světoznámý romanopisec nedávno čelil hrůznému útoku nožem, při němž přišel o oko a jako zázrakem přežil. Přitom ty jeho Satanské verše (1988), kvůli nimž na autora vyhlásil íránský režim fatwu, mi přijdou jako nevinná hříčka, přinejmenším umělecky méně přesvědčivá než jeho Děti půlnoci. Další perlou tohoto čísla jsou nové převody veršů Pabla Nerudy do češtiny – pod taktovkou překladatelek Kláry Goldstein a Jany Pokojové –, básníka, jehož na smrtelné posteli pro sichr zavraždil Pinochetův režim. Nevím nevím: Objížďkou jsem se mimoděk dostal k mordům… takhle si tu žijeme.

Přesto věřím, že četba je nejlepší lék na neduhy světa!