Milí čtenáři Tvaru,
tak rád bych napsal něco povzbuzujícího! Něco, co bych vytáhl přímo z tlamy slunečního lva. Něco běloskvoucího a zářivého, jako je jarní jabloň v ranní záři, nebo voňavého jako čerstvě nadrcený červený pepř. Ale mizení budoucnosti příznačné pro tuto těžkou dobu doléhá i na mě. Sedím za stolem a přemýšlím nad tímto editorialem podivně utrmácen, malátný, přítomný jen díky své meditační praxi – a opět zas o něco křehčí a nejistější. Je to skutečná škola nejistoty, co nyní žijeme. Ale je to nejistota paradoxně jaksi nehybná a sterilní. Tahle nutná izolace je už pro všechny zkrátka moc dlouhá… Ale když si roluju PDF nového Tvaru, závany života cítím. A to je moc dobře: Každá kapka se dnes počítá.
V šestém čísle se slévá čas. Titulní rozhovor jsme pořídili s jednou z největších nadějí mladé básnické generace – Timem Postovitem, jehož mateřským jazykem je ruština. Ale nejen jazykový přerod je na Timovi pozoruhodný. Tim je slammer i tradiční básník, umí brnkat na obě struny. Moc se mi líbí, když Tim v našem rozhovoru svou slammerskou tvorbu charakterizuje jako „šantánovou“. Hned se to tajemně houpe jako lustr v nočním baru. V Timovi (u básníků s ruštinou v základech to tak bývá, vím, o čem mluvím, s jedním z nich žiju) je přítomen ovšem také klasicky střižený básník, jehož utvářela metrika stříbrného věku ruské poezie. I odtud ona přesvědčivá a vitální hudebnost jeho veršů. A dětství na poušti v kibucu také do duše cosi vloží, i když si to básník nemusí pamatovat… Každopádně cítím v Postovitovi velký talent a myslím, že ještě leccos silného napíše!
Dále v čísle naleznete básně Honzy Kistanova, „Rusáka“, produkčního a štamgasta ve Fra, jak se sám představuje; a rovněž talentovaného básníka, dodávám já. A za pozornost rozhodně stojí také verše Anny Kotvalové… Pokračujeme tak v našem příslibu věnovat se letos mladším autorům. Ze střední básnické generace, to je ta moje, aspoň myslím, doporučuji nevšední skladbu Tomáše Gabriela „Idioti“, která jde zcela proti současným básnickým trendům a je podivně vzrušující jako slovo kriket.
A pak je v čísle hodně vzpomínání, v čele tohoto peletonu jede filmový režisér, a jak vidno také básník, určitě pak myslitel a svého druhu mystik Karel Vachek. Vedle jeho básní doporučuji ke čtení esej o jeho rané tvorbě z pera Stanislava Dvorského, našeho milovaného kolegy, který před rokem odešel do nebeských končin. A když už jsme u onoho světa za hranicemi času a prostoru – onoho neznáma, o němž věřím, že má přeci jen světelnou povahu –, odebrali se do něj i dva velcí básníci, opravdoví kmeti, 101letý Ferlinghetti a 95letý Philippe Jaccottet. Oba připomínáme.
Přeji vám živé čtení!
Rozhovor s Timem Postovitem
První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.
Ptá se Adam Borzič
Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.
Ohlédnutí
Tim Postovit
Vyrovná-li se vagon, vodoměrka ve víru,
v uličce staneš jako pěvec. Věc veřejná
bude lyra tvá zkurvená.
Poezie
Na co teď asi myslí Dick?
cupala Ofélka ostřicí bosky.
Kam asi pádí, ten blázínek prostý?
bála se, že někde šlape jíl
Poezie
Nekrolog za Lawrence Ferlinghettiho
Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.
Vzpomíná Svatava Antošová
Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.
Úcta ke světlu
Honza Kistanov
ženci žali koně ržáli
slunce svítilo do slámy
jako když vysušit
uzabít pod krkem chytit
surové zestárlé slunce odpozdního srpna
Poezie
Robert Musil
Esej
Nekrolog za Philippa Jaccotteta
Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.
Vzpomíná Adam Borzič
V zahradě Petra Krále je horké nehybno a okolní svět v jeho pohybu i nahodilosti lze jen tušit.
Slovo
|