Vážení a milí čtenáři,
před pár měsíci vyšla v nakladatelství DharmaGaia pozoruhodná kniha. Jmenuje se Umíráme každý den a jejím autorem je mistr tibetského buddhismu Yongey Mingyur Rinpočhe. Popisuje v ní svůj zážitek blízké smrti: v Indii se dobrovolně stal potulným žebrákem, záhy se však otrávil zkaženým jídlem, v důsledku čehož smrtelně onemocněl. Díky tomu mohl své duchovní vzdělání a praxi důkladně prověřit… Čtení je to nejen fascinující, ale i poučné:
Život je jen sen. Některé obrazy jsou významnější než jiné, ale nemají žádnou závažnější podstatu. Jak okouzlující! Formy vyvstávají a mizí, dech vchází dovnitř a vychází ven, vesmíry zanikají a objevují se. Minulá noc je pryč.
Rinpočhe v knize říká z první ruky cosi důležitého o povaze skutečnosti. Něco, co je radno si uvědomovat, protože je to cesta z mentálního utrpení.
A uvědomování je klíčem i k poezii, nebo ne? Pravda, každý si něco uvědomuje… Ale jak pravil Ivan Diviš: „Básník si uvědomuje něco navíc.“ Co je to „něco navíc“? Možná právě to, že ač „život je jen sen“, přesto „některé obrazy jsou významnější než jiné“. A že právě pomíjivost existence umožňuje to podstatné, v životě i v poezii.
Jenže jak se říká ono podstatné? Především tak není možno činit na plnou hubu, nýbrž je potřeba (opět slovy Ivana Diviše) „ukázat na vedlejším hlavní“. Což může vypadat všelijak, třeba takhle:
Nechápal jsem nic
dlouho jsem ten papírek hledal
chodil zoufale pěšinou nahoru dolů
rozhrnoval trávu, pampelišky, porost
domů jsem přišel orvanej
špinavej, bez ničeho
se slzami v očích a igelitkou
„Zelenina Terezín“
otřesen náhlým prozřením
že věci nedrží samy od sebe.
Autorem těchto veršů je skvělý básník Pavel Novotný. Jeho básnické knihy Zápisky z garsonky a Dědek vyhlásila Eva Klíčová jako Dílo roku (resp. Díla roku) 2020.
Z její volby mám nelíčenou radost a vám, Pavle, ze srdce blahopřeji!
Rozhovor s Borisem Hokrem
Každopádně žánrová literatura obecně je universalistická a schopná načerpat inspiraci ze všeho možného.
Ptá se Eva Klíčová
François Rabelais
Počtvrté ušima rudého saténového čepce, jenže čepec byl zlatými nitkami vyšívaný a ty mi rozedřely celou řiť, a ještě se na nich kousky hoven zachytaly a po celém zadním kráteru roznesly.
Próza
Eva Klíčová
Vnímavost Novotného tvorby vůči všem občanům vymykajícím se normám společnosti, kde svoboda už je pouze ekvivalentem dravého devastačního konzumerismu, představuje kromě provokativního výrazového purismu další argument pro výběr Zápisků i Dědka.
Esej
Christoph Wenzel, Ondřej Krystyník
vesnická, ústní dutina: jazyk a měkké patro,
dialekty dávno z tohoto prostoru ustupují.
za groš by se snad ještě dalo vytáhnout
rezavé slovo za groše z automatu, posledního
před dálnicí. lejsek šedý v květináči drtí
Poezie
Adam Borzič – Dějiny nitě / Die Geschichte des Fadens
Borzičova sbírka je mystická a podobně jako Březina i on čerpá z různých spiritualit; výsledkem však není rozředění, zmatení, plytkost.
Reflektuje Klára Krásenská
Radovan Jursa
Potřebuji neviditelné provazy
stehy které se neprořežou
píseň o původu světa
přeložit
do pískacího jazyka Guančů
Poezie
Buddy Levy – Labyrint z ledu
Ulovit nějaké zvíře a přilepšit si tak čerstvým masem se jim podařilo málokdy, zčásti i kvůli tomu, že na lov už neměl nikdo z nich sílu.
Reflektuje Svatava Antošová
Daniela Vodáčková, Eugenio Montale
Drusilla přichází, je oblečená do červené (život, erotika), jako odraz světla v brýlích, v podobě světelného prasátka, proniká mlhou (smrti) a přechází k meruňkové předložce u postele (výchozí červeň je v ní obsažena, ale zároveň ztlumena).
Slovo
Patrik Linhart
Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.
Esej
|