Vážení a milí čtenáři,

před pár měsíci vyšla v nakladatelství DharmaGaia pozoruhodná kniha. Jmenuje se Umíráme každý den a jejím autorem je mistr tibetského buddhismu Yongey Mingyur Rinpočhe. Popisuje v ní svůj zážitek blízké smrti: v Indii se dobrovolně stal potulným žebrákem, záhy se však otrávil zkaženým jídlem, v důsledku čehož smrtelně onemocněl. Díky tomu mohl své duchovní vzdělání a praxi důkladně prověřit… Čtení je to nejen fascinující, ale i poučné:

Život je jen sen. Některé obrazy jsou významnější než jiné, ale nemají žádnou závažnější podstatu. Jak okouzlující! Formy vyvstávají a mizí, dech vchází dovnitř a vychází ven, vesmíry zanikají a objevují se. Minulá noc je pryč.

Rinpočhe v knize říká z první ruky cosi důležitého o povaze skutečnosti. Něco, co je radno si uvědomovat, protože je to cesta z mentálního utrpení.

A uvědomování je klíčem i k poezii, nebo ne? Pravda, každý si něco uvědomuje… Ale jak pravil Ivan Diviš: „Básník si uvědomuje něco navíc.“ Co je to „něco navíc“? Možná právě to, že ač „život je jen sen“, přesto „některé obrazy jsou významnější než jiné“. A že právě pomíjivost existence umožňuje to podstatné, v životě i v poezii.

Jenže jak se říká ono podstatné? Především tak není možno činit na plnou hubu, nýbrž je potřeba (opět slovy Ivana Diviše) „ukázat na vedlejším hlavní“. Což může vypadat všelijak, třeba takhle:

Nechápal jsem nic
dlouho jsem ten papírek hledal
chodil zoufale pěšinou nahoru dolů
rozhrnoval trávu, pampelišky, porost
domů jsem přišel orvanej
špinavej, bez ničeho
se slzami v očích a igelitkou
„Zelenina Terezín“
otřesen náhlým prozřením
že věci nedrží samy od sebe.

Autorem těchto veršů je skvělý básník Pavel Novotný. Jeho básnické knihy Zápisky z garsonky a Dědek vyhlásila Eva Klíčová jako Dílo roku (resp. Díla roku) 2020.

Z její volby mám nelíčenou radost a vám, Pavle, ze srdce blahopřeji!