Nové číslo Tvaru

18/2021

Milé čtenářstvo Tvaru,

po tematickém čísle o Bondym je tu netematická osmnáctka v tomto štířím čase. Listopad je divný, divný měsíc. Temný měsíc, z jehož soumračných vod vylézají prapodivné přízraky, měsíc, na jehož počátku reflektujeme smrt. Když přemýšlím nad aktuálním číslem, říkám si, že nás listopadově nabádá ponořit se s citem do hloubky. Rozhovor čísla nám poskytla polská spisovatelka Martyna Bunda, která byla letos hostem Světa knihy a pro Tvar ji zpovídala Lucie Zakopalová. Bunda je autorkou prózy Bezcitnost, která byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike. Sága pojednává o traumatických válečných zkušenostech kašubských žen, které zažily znásilnění ze strany Rudoarmějců. Podle Bundy je ovšem její kniha o citlivosti, jež těmto ženám pomohla přežít. Velmi mě oslovuje, jak Martyna Bunda hovoří o senzitivitě jako o základní hodnotě tváří v tvář budoucnosti, a tak si neodpustím odcitovat její poslední odpověď z rozhovoru celou:

Před našima očima se zhroutila představa, že rozum a racionalita jsou lékem na zlo a násilí. Zkuste si přečíst texty pionýrů osvícenství, například v Polsku ceněného českého myslitele a pedagoga Jana Amose Komenského nebo jeho přítele Samuela Hartlieba, intelektuálního otce The Royal Society v Londýně. Vkládali velké naděje do rozumového rozvoje společnosti. To se bohužel nesplnilo. Nejde samozřejmě o to, abychom rozum zavrhli, moderní věda je neuvěřitelná, ale musíme rozšířit horizonty našeho myšlení. Žijeme v době dalšího přelomu a potřebujeme autentickou citlivost, abychom tu krizi, která přijde, přežili. Myslím si, že návrat k podstatě, k vlastní duchovnosti a ponoření se do hloubky je jedna z cest. Určitě se ale nemůžeme omezit jen na meditaci a kontemplaci bez konkrétních činů. Nevím, nakolik Češi vědí, co se děje na polsko-běloruské hranici. Jsem v duchu s těmi, kteří tam jeli, aby pomohli konkrétním lidem. Projevená citlivost nás duševně rozvíjí.

Z dalších textů upozorním na mimořádný esej Jakuba Chavalky „Resentiment z podzemí“ věnovaný Dostojevskému (a částečně i Nietzschemu). Tímto ponorem do podzemí připomínáme kulaté klasikovo výročí – 11. listopadu oslavíme dvě století od narození tohoto velikána. Většinu knih Fjodora Michajloviče, ke kterým jsem se dostal, jsem četl v chorvatských překladech v letním otcově domě. (A nikdy jsem nezjistil, proč se mi v chorvatštině čtou jeho knihy lépe než v českých překladech.) Každopádně jsem miloval ty výpravy do pekel i nebes lidství. Pamatuji si, že na konci Idiota jsem halucinoval, při četbě Zločinu a trestu prožil (jako snad každý vnímavý čtenář) čistokrevný děs, zda i ve mně se neskrývá potenciální vrah. S Aljošou a starcem Zosimou jsem zatoužil stát se světcem a cítil, že mezi pádem do hlubin rozvratu a výstupem na nebesa existuje dialektická vazba. Ivan mě naučil nikdy nevěřit žádné světové harmonii, pokud je podmíněna slzami i jednoho utýraného dítěte. Dnes, z určitého odstupu, mě jeho dílo něčím i trochu znervózňuje a uvědomuji si, že i jeho postava vrhá stín.

Přeji vám hluboké čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
 

Potřebovala jsem ten příběh, v němž je mnoho bílých míst, odvyprávět. Vyslovit zkušenost, o níž se mnoho let mlčelo. To není materiál na reportáž.

 

Ptá se Lucie Zakopalová

 
 
 
Fareed Zakaria
 

Zakaria tvrdí, že pandemie probudila návrat k nacionalismu i tam, kde by se to dalo čekat nejméně – v Evropě. Ale nebyl tady už dávno předtím?

 

Reflektuje Svatava Antošová

 
 
 

slunce
se kutálí nad lukami
kuželky vyhaslých sopek
se černají

 

Poezie

 
 
 

Literatura přežije války, pandemie i současný zoufalý nedostatek papíru a tonerů do ofsetových tiskáren, Svět knihy bude pukat ve švech ještě mnoho let, knihy budou plnit pulty knihkupectví, autoři vykřikovat oceňovaná slova a kritici je mnohdy trhat na cucky. A tak to má být. Možná by však stálo za to se v dnešní hektické době na moment zastavit a uvědomit si, díky komu je to všechno možné, kdo že to za oponou tahá za nitky.

 

Literární život

 
 
Konec dobrý
 
Irena Dousková
 

Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl.

 

Próza

 
 
Čaks
 
Andrejs Migla, Valdis Rūmnieks
 

Čaks se provinil jediným způsobem: svou nadprůměrností, originalitou a řemeslnou bravurou – proto se stal trnem v oku mnoha průměrným pisálkům; oč průměrnějším, tím agresivnějším a nesmiřitelnějším.

 

Ohlédnutí

 
 
 

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

 

Výročí

 
 
 

Jako každá avantgarda, i hnutí Occupy trpělo nedorozuměními a mylnou charakterizací. Neexistenci „stranické platformy“ požadavků si mnozí vykládali jako „Occupy neví, co chce“.

 

Komentář

 
 
 

A samozřejmě mě především zajímalo, zda ona sama jako hudebnice v básních o hudbě píše. Na rozdíl ode mě je v tom zdrženlivější. Je to možná tím, že hudba je její profese anebo i tím, že jako studentka hry na klavír prošla náročným drilem, její cestu k radosti z hudby komplikuje více životních okolností.

 

Slovo