Milé čtenářky, milí čtenáři,
aktuální číslo Tvaru se věnuje české krajině. Námi naplánované téma se během přípravy protnulo s nedávnou bolestnou událostí. Před několika dny opustil tento svět můj soused z Jižního Města. Neměl jsem to štěstí jej potkat osobně ani v panelákových bludištích a kupodivu ani v Milíčovském lese. O to častěji a s radostí jsem se setkával s jeho veřejnými výstupy. Erazim Kohák patřil k osobnostem, které spoluutvářely myšlení několika generací: jeho přehledné
a zároveň pronikavé průvodce ozřejmovaly zakotvení člověka v rámci demokracie i uvnitř přírody. Filosoficky byl formován fenomenologickou tradicí, politicky masarykovským étosem
a svou ekologickou etikou stál blízko „thoreauovskému“ rovnostářství lidí, zvířat, rostlin, horstev… Ostatně během pobytu v exilu Kohák přednášel na univerzitě v Bostonu, ale také si vlastními silami vystavěl srub (nikoli ve Waldenu, ale v newhampshireských lesích).
Kohák byl fascinující mimo jiné jakožto člověk, který se zabýval etikou, ale nesklouzával k moralizování. Hledal smysl české existence, ale nespokojil se s primitivním nacionalismem. Pátral po smyslu bytí ve světě a se světem, aniž by se nechal svést antropocentrismem kázajícím člověka jakožto vládce planety. Naopak se vymezoval proti instrumentalizaci, proti redukci lidí i dalších obyvatel planety v poslušné a bezduché stroje.
Nejen pověstná kočka, kterou Descartes bez váhání kopnul, nýbrž všechna příroda je prý stroj. Oproti tomu ideální svět či skutečnost, res cogitans, se vyznačuje čistě matematickou racionalitou a logickou nutností. Ani v jedné, ani v druhé skutečnosti není místo pro smysl či hodnotu […] Odtud představa, že les pokácet
a zpeněžit je „rozumné“, les milovat
a chránit je sentimentalita a přinejlepším zcela iracionální osobní záliba,
kritizuje Kohák mechanizaci světa v Zelené svatozáři.
Podobně ještě před nedávnou dobou vystupoval proti instrumentalizaci strachu z příchozích uprchlíků, proti normalizaci strašpytelství, a varoval před uzavřením se vůči jinakosti. Rozmanitost lidských i mezidruhových vazeb, egalitářství obyvatel planety – v tomto smyslu byl Kohák bytostným demokratem, do jehož démos, který rozhoduje
o osudech sdíleného světa, patřil svým způsobem každý bližní, včetně našich zvířecích příbuzných.
Aktuální číslo Tvaru se pokouší rozvést takovou perspektivu. Básník Radek Štěpánek v rozhovoru vznáší otázku, zda je vůbec možné „vyslovit svět“ bez bříz, hor, řek nebo čejek, jejichž tok se nese nad blaty. Prospektorem literárních míst se ve svém eseji stal Patrik Linhart a proměny české krajiny za posledních třicet let mapuje Jiří Guth. Na následujících stránkách naleznete také ukázku z nového Štěpánkova pásma „Vichřice“, která v tištěné podobě vychází poprvé, shodou planetárních dějů několik dní poté, co Českem prošel zuřivý orkán.
Přeji vám živelné čtení a prolamování přírody do vědomí, ať už to bude v novoanglických lesích, na Jižním Městě nebo uvnitř vlastního těla.
Rozhovor s Radkem Štěpánkem
Protože čejka se chová jinak než zvonek a rákosník a než ostatní ptáci: má nádherný tanec, když má tok, samečci létají nad polem a mají krásný hlas – jako když ladíš rádio – a tenhle zvuk se rozléhá na jaře nad Blaty.
Ptá se Lukáš Senft
Ať se propadnu
dosáhnu jednou na vrchol
co po svých se
věčně překračuje
Poezie
Radek Štěpánek
Veliký vítr běží nocí
a vysává ze země všechnu vláhu,
to těžké v něm klesá ke dnu a to snadné
kamsi do nenávratna odlétá.
Poezie
Jiří Guth
Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.
Studie
Patrik Linhart
Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.
Esej
Martin C. Putna
Navzdory všemu spílání blbé hierarchii, navzdory vší ironii i hořkosti na adresu celibátu stále pokládá onen status kněze za bytostnou součást své osobní identity.
Esej
Tomáš Čada – Vše o lásce
Odhaluje se Čadova šroubovanost. Tady muslimové, tam bezdomovci, zarámovat zlatou klecí rodiny, a sociokritika je hotová.
Reflektuje Adam El Chaar
Co je pro zvíře instinktem, je pro člověka selháváním: člověk se učí překonáváním nezdarů.
Slovo
|