Nové číslo Tvaru

18/2020

Milí čtenáři,

v osmnáctém čísle jsme se tak trochu zaměřili na Bělorusko, jehož obyvatelé svádějí neuvěřitelně statečný zápas s diktátorem a jeho autoritativním režimem. Obdivuji Bělorusy, že se ani tváří v tvář brutalitě a represím všeho druhu stále nevzdávají. Osobností čísla je běloruský básník, prozaik, překladatel a aktivista Max Ščur, který u nás již řadu let žije. Maxovu tvorbu znám již delší dobu a cítím ji bytostně blízko, ale teprve relativně nedávno jsem tuto vzácnou bytost poznal osobně. Vždy jsem rád, když osobnost koresponduje s tvorbou. Když přemýšlím, co tohoto mimořádného básníka pro mě nejpřiléhavěji vystihuje, pak se v mysli objevuje kratičká báseň, kterou Max napsal, když držel hladovku v rámci svého klimatického aktivismu. Možná to není Maxova nejvýraznější báseň, ale obsahuje jistý prvek, který mě na tomto člověku hlubinně oslovuje – inteligentní hřejivost tváří v tvář vší destrukci. Bytostnou laskavost, která náš svět léčí. Tu jest: „Když stojím na ulici / s plakátem / tak vlastně / předvádím princip / fungování / slunečního panelu: / zachytávám / lepenkovou / mucholapkou / pohrdavé pohledy / kolemjdoucích / a proměňuji je / na vnitřní teplo / tummo lásky.“

Cítím, že právě tohoto vnitřního tepla je nám v této době plné nemoci, bolesti a zmatku zapotřebí. Zatímco jarní karanténa v sobě nesla nádech jakéhosi dobrodružství, současná situace, kdy geometrickou řadou narůstají nemocní a roste i počet obětí pandemie, je těžká, takřka k neunesení. Nejsem sám, kdo v této době cítí hlubokou únavu, nápory úzkosti a nejistoty. Je to kolektivní zkušenost. Max Ščur v rozhovoru současnou situaci přirovnává k buddhistickému ústranní. Pochopitelně toto ústraní, jež je nám dáno nyní prožívat, není oproti meditačním pobytům dobrovolné. Ale je to dobrý způsob, jak tuto těžkou a temnou dobu ustát. Buddhističtí mistři často radí, abychom své znepokojivé emoce a myšlenky nepotlačovali, ale naučili se je obejmout a vnímat je s pozorností a laskavostí. Tahle rada mi poslední dny hodně pomáhá. A pak je tu četba a tvorba. I ty v sobě jaksi vnitřně nesou i jistý léčivý aspekt, byť často alchymické povahy.

Závěrem bych rád vedle malé antologie aktuálních běloruských básní upozornil na působivou ukázku z esejistické knihy Octavia Paze Indické odlesky, jejíž vydání chystá nakladatelství Dauphin v překladu Anny Tkáčové. A konečně bych vás rád pozval 19. listopadu na youtubový kanál Tvaru, kde náhradou za nerealizovatelný večer s tématem smrti představíme video s básní Stanislava Dvorského „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. S životem a smrtí se ovšem v této velké básni setkáte. Sledujte proto také náš web a sociální sítě.

Přejme si navzájem do této doby světlo naděje.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Jsem literární bezdomovec
 
Rozhovor s Maxem Ščurem
 

Já jsem si dlouho myslel, že jsem literární kosmopolita, až mi nedávno došlo, že jsem literární bezdomovec. Chci být doma všude, a nakonec nejsem nikde.

 

Ptá se Adam Borzič

 
 
Před povodní
 
Anna Bolavá
 

Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

 

Próza

 
 
Malá antologie aktuálních běloruských básní
 
Nasta Kudaseva, Maryja Martysevičová, Olga Markitantovová, Věra Žybulová, Siarhej Prylucki, Hanna Otčyková, Dmitrij Strocev, Halina Śvirynová, Hanna Komarová
 

to není hromadná akce
to je roztržená děloha mé země
to je sborový zpěv porodního traumatu mého lidu

 

Poezie

 
 
 

O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobodnými vztahy bez donucování.

 

Esej

 
 
Indické odlesky
 
Octavio Paz
 

Cituji případ Dharmakírtiho, protože se mi zdá spolu s mnoha dalšími jako vhodný příklad tohoto zarážejícího spojení myšlení a sensuality, abstrakce a rozkoše smyslů.

 

Esej

 
 
 

Noc světle mořská, zahnívající.
Vnímám ji a rozumím. Na zítřek předvídám
noc kávovou, svou vůní vyvolávající chtivost.

 

Poezie

 
 
Vývar světa
 
Lukáš Senft
 

Podzim nezabíjí, ale transformuje. Není koncem živelnosti, ale epochou tvorby.

 

Sloupek

 
 
 

Kupříkladu v přítomné kauze se Novák rozhodl na Kunderu nalepit znamení nepoctivce, jenž si nezaslouží nic jiného než zatratit, čemuž odpovídá i interpretace všeho, co kdy udělal. Naopak když Novák psal o Mašínech, tak ti mu byli „naši“, a proto mohli udělat cokoli a vše bylo dobře.

 

Slovo

 
 
 

Podle Williama S. Burroughse uspokojuje pobyt na baru všechny potřeby, hlavně tu nejvyšší: touhu po možnosti.

 

Slovo