Milí čtenáři Tvaru,

20. ledna by bylo sto let italskému režisérovi Federicu Fellinimu, a proto jsme první číslo věnovali odkazu tohoto velkého básníka kinematografie. Ach, Fellini, to je prazvláštní magie každodennosti, jejíž humor i tragika se překlápí, nesena nevyčerpatelnou fantazií svého tvůrce, v cosi fantaskního, třpytivého a přeludného jako sám život. Mám s Fellinim jednu osobní podivnou historku poněkud absurdního rázu. Fellini totiž souvisí s mojí dávnou konverzí ke křesťanství. Zní to podivně, vzhledem k tomu, že tento režisér kdysi pronesl výrok:

Zbožňuju katolickou církev, má úžasnou choreografii.

A že katolická církev v dobách jeho největší slávy mezi jeho fanoušky rozhodně nepatřila. Ale stalo se tak. Kdysi jsem viděl v televizi pořad o humoru v evangeliích, kde shodou okolností hovořil kněz, který mě křtil a mé rodiče oddával. Byl to legendární páter Reinsberg, významný intelektuál a svého druhu duchovní otec Tomáše Halíka. A ten v tomto pořadu pronesl enigmatické věty (cituji popaměti):

Vezměte si Felliniho film Cabiriiny noci, je o prostitutce, která nebyla ani hezká, ani chytrá, ani mladá, ale byla to lidská bytost. A o tom je křesťanství.

A tehdy mě křesťanství začalo zajímat. Tak jako Fellini. Nevím, zda by z toho ten starý kouzelník měl radost (no, náhled na církev jsem nakonec získal dost podobný).

Hlavním textem čísla je ukázka z rozsáhlého eseje Petra Krále věnovaného Fellinimu, který s přesností, hloubkou a krásou vnímání sobě vlastní dílo tohoto umělce evokuje. Felliniho také připomíná ukázka z textu básníka Prokopa Voskovce, který byl původně úvodem k jedné felliniovské biografii. I na tom je vidět, jak italský režisér této básnické generaci uhranul. S Fellinim úzce souvisí i neorealismus, jehož byl čelním představitelem, a tak se studie Vladimíra Novotného zaměřuje na neorealismus v literatuře. Ostatně v zázračné Eleně Ferrante, jejíž romány fascinují dnes celý svět, jako by cosi z neorealistického dědictví v současné době mocně ožilo. Když jsem se před pár lety toulal její Neapolí, a zvlášť jednou chudou čtvrtí, která se rozkládá pod vrchem, v jehož útrobách se skrývají rané křesťanské katakomby, nemohl jsem na Felliniho i celý neorealismus nemyslet. Stále vidím řeznictví s jednou visící šunkou ze stropu, kadeřnictví s jedinou oprýskanou židlí a jedním prasklým zrcadlem a partu školáků, kteří hrají fotbal přímo před kostelem. Celá Neapol mě svým chudičkým temným kouzlem očarovala.

V tomto čísle si připomínáme ještě jedno důležité výročí, 4. ledna uběhlo šedesát let od smrti velkého romanopisce a existenciálního myslitele Alberta Camuse, jehož dílo nám přibližuje esej Hany Bednaříkové. Camusův Člověk revoltující mě kdysi naučil eticky myslet, za to mu budu do smrti vděčný.

Když myslím na Felliniho i Camusovo dědictví, spojují se v mé mysli lyrické všední detaily a hluboká lidskost. Nuže, přeji vám do nového roku obojí: fantaskní krásu každodennosti i smysl pro lidskost, bez obojího život chřadne a umírá.

Šťastný nový rok!