|
Nové číslo Tvaru
13/2019
Milí čtenáři Tvaru,
v posledním čísle před prázdninovou pauzou vám představujeme významného chorvatského básníka Marka Pogačara, který už řadu let udivuje svou domovskou literární scénu a slaví obrovské úspěchy i v zahraničí. Pogačar je z rodu básníků-intelektuálů, což je u nás poměrně vzácná kategorie. Vzpomínám se, jak mi jeden velmi dobrý básník kdysi řekl, že na básníka jsem moc vzdělaný. Vzhledem k tomu, že mě básnicky ovlivnili především anglofonní modernisté, připadal mi tenhle „místní lyrismus“ vždycky poněkud praštěný. Pogačar ukazuje, že poezie básníka-intelektuála nemusí být vůbec nudná nebo abstraktní. Naopak jeho básně jsou expresivní a šťavnaté, obrazově bohaté a provokativní… Pogačarovo výrazné myšlení probleskuje i rozhovorem, který jsem s ním vedl. Jak svěží je například Pogačarův pohled na otázku politického potenciálu poezie! Místo aby adoroval prostoduchou a zkamenělou angažovanost, vidí hlavní úkol básníka v odhalování jazykových vzorců doby a hegemonních diskursů, které se v řeči projevují:
„Já ho svým způsobem vidím jako jistý rizomatický, kapilarní, široký a dlouhotrvající potenciální mechanismus odporu, jako svého druhu bombu v jazyce, minu položenou do jazyka, která má podvracet dominantní jazykové obrazce, která musí odhalovat trhliny v hegemonním diskursu, aby se v těchto trhlinách zahnízdila, aby jistým počtem drobných explozi vytrvale ničila a znovu definovala původní soustavu a přitom otevírala prostor, otevírala diskursivní prázdnotu nutnou pro artikulaci skutečně nového obsahu v politickém smyslu.“
Nový politický obsah se může zrodit také z básníkova svobodného aktu, poezie podle něj nemá být nějakým „kanálem“ přenášejícím předjednané ideologické obsahy, ať už se tváří sebeprogresivněji. Ne, poezie je honbou za novým významem a demaskováním nefunkčních starých vzorců. Současně toto pojetí básnictví není v žádném ohledu apolitické, naopak politická dimenze je básnické roli inherentně vlastní, ovšem paradoxním způsobem. Jak jsme tu daleko za polaritou angažovaná–neangažovaná poezie, která před lety rozdělovala českou básnickou scénu.
Archetypem básníka – veřejného intelektuála, jemuž není cizí politický život, a to ani v aktivním smyslu, a který vyvolal obrovskou revoluci v jazyce – je Dante Alighieri. Až příliš snadno zapomínáme, že Božská komedie má vedle osobního a mystického rozměru také silně politickou rovinu. Ta je ovšem také úzce spojená s prosazováním italštiny. Eliot i Mandelštam měli za to, že Dante byl prvním moderním básníkem díky naprosto vědomé práci s jazykem. Filosof Michal Hauser se před nějakou dobou vyjádřil, že Dantovo „Peklo“ je nejaktuálnějším evropským dílem, a tak jsme ho požádali o esej na toto téma. Vřele doporučuji ke čtení, ať už s Hauserovými východisky souhlasíte, či nikoli.
Přeji vám za celou redakci lahodné léto a nezapomínejme na klimatickou bdělost!
Rozhovor s Markem Pogačarem
A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.
Ptá se Adam Borzič
Robert Wudy, Petr Borkovec, Vojtěch Vacek
První známý autor bajek Ezop byl otrok, což je pozoruhodná okolnost, když uvážíme, o kolik méně než zvíře otrok byl.
Poezie
Dantovské badání se v posledních letech zaměřuje na neortodoxní prvky Dantova díla včetně diskontinuit, transgresi, rozpuštění identit, metamorfóz a hybridních útvarů, které se většinou nalézají v Dantově „Pekle“.
Esej
Kde jsi? cítil jsem tvůj stín pod nohama, / cele dny jen ten stín, severně, / na tanečních parketách, v opuštěných setmělých pokojích, / ve tmě pomeranče, / v každé pěsti, hrníčku, v každé spamové složce, ten stejný / stín: / ty ale nikde
Poezie
Jan Černý
Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.
Úcta ke světlu
Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.
Slovo
Je půl třetí ráno a De Santis dělá účko na mole Carla Pisacana, poněvadž ten kokot – ale to je jen drobnej detail – vůbec netuší, ke kterýmu molu ty Kolumbijci přirazej.
Próza
|
|
|
|
|
|