Vážení čtenáři,
rozhovor do tohoto čísla nám poskytl spisovatel Jáchym Topol. Povídali jsme si s ním v Knihovně Václava Havla – instituci nesoucí jméno muže, jenž mnohým z nás ukázal, že politika nemusí být založena na lži a aroganci. Jako Topolův generační souputník jsem Jáchyma začal vnímat už v druhé půli 80. let. Tehdy jsem jeho texty nacházel v různých samizdatech a nahrávkách kapely Psí vojáci. A přestože nepatřím do jeho nejužšího fanklubu (minimálně proto ne, že jsem přečetl jen menší část jeho díla), vždy pro mne byl prototypem svrchovaného umělce a citlivého člověka. Jeho temperamentní, chrličská osobnost má mé sympatie a respekt. Mám moc rád jeho pábitelsky expresivní styl mluvy, jíž jsem s potěšením naslouchal na jeho čteních stejně jako nyní v Knihovně. Jáchym ve mně už dlouho vyvolává vizi chodící sopky, která hluboce nadechuje svět, podrží ho v plicích a pak jej s veškerou vášní vydechuje do svých textů. Proto jsou jeho knihy takové, jaké jsou – surové i něžné, plné prazvláštních obratů a obrazů. Vždyť také začínal jako básník a básníkem zůstal i ve svých prózách, včetně té dosud poslední. Těkavý puls jeho psaní je pro některé vzrušující, zatímco pro jiné (občas to slýchávám) je něčím už „moc“; každopádně Topolova radost z jazyka a jeho možností je nakažlivá.
Jáchym vzešel z undergroundu a étos disentu má v krvi. Je to člověk vyhraněného mravního cítění, hodnotově jasně a čitelně zakotvený. Jsou-li angažované jeho knihy, o tom může být sporu, dokonce i s ním samým… Jsou-li však angažované jeho přímočaré, místy až hrubé komentáře k dnešku, o tom sporu být nemůže:
Vadí jim, že se stydím za Zemana. Tvrdím, že stydět se za to, že máme znovu prezidenta Zemana a celou tu strašlivou bandu obskurních lidí okolo něj, ať už to je Ovčáček, nebo Okamura, je normální, ale neměl by u toho člověk zůstat. Naštěstí se znovu a znovu konají demonstrace a protesty a jsou u toho mladí lidé, zatímco geronti, kteří Zemana milují, se vyčerpali vhozením volebního lístku a teď si přeposílají různé poplašné zprávy navzájem a na víc nemají.
Jsem rád, že mohu s Jáchymem obývat naši zemi v jejím turbulentním a podivně zmatečném období a sdílet s ním její bolesti.
Náhoda tomu chtěla, že se s Jáchymem Topolem v tomto čísle setkává spisovatel David Zábranský, který v anketní odpovědi mj. říká:
Země, kde mezi vzdělanějšími lidmi dokáže vzbudit pozdvižení existence Zemana, TV Barrandov a Parlamentních listů, si nic jiného než ohrádku nezaslouží.
Pokud jsem to správně pochopil, prezidentovo donebevolající lhaní a arogance Zábranskému vrásky nečiní. Z dermatologického hlediska je to jistě výhoda.
Přeji vám pestré počtení!
Rozhovor s Jáchymem Topolem
Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.
Ptají se Vojtěch Němec a Milan Ohnisko
Tomáš Gabriel, Radek Fridrich, Alois Marhoul, Milena Fucimanová
Obcházení ostrova vytrhává Děžinského poezii z času, je meditací zaměřenou na bod. Dění je ponecháno perifernímu vidění. (Tomáš Gabriel)
Slovo
Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…
Zasláno
Dnešní koncepty environmentální etiky spočívají na sporném předpokladu, že ekologická krize je důsledkem krize společenské a že její řešení je třeba hledat v sociální oblasti.
Esej
Mohli bychom si dlouhé měsíce vyměňovat dopisy o různých údajích a číslech. Nicméně inkriminovanou pasáž jsem ve své polemice zmínil především jako příklad toho, že v Ouředníkově knize povětšinou chybí zdroje.
Slovo
Na plátno se Alberti podíval jen letmo. Po celou dobu sledoval Gaiu a její cestu k okraji zahrady.
Próza
Začne-li vrstva společnosti, která má vliv na média a veřejnou debatu, používat jazyk, který je povětšinou nesrozumitelný, nemůže z toho vzejít nic dobrého.
Slovo
Moje dětství: stojím u okna, brečím, chtěl bych jít ven za ostatními, ale musím cvičit na violoncello. Po mé pravici se hroutí bunkr z dek.
Poezie
Kristus je výzvou jejich samé existenci – emoční, společenské, hospodářské, sexuální, vesmírné.
Esej
|