Vážení čtenáři,

rozhovor do tohoto čísla nám poskytl spisovatel Jáchym Topol. Povídali jsme si s ním v Knihovně Václava Havla – instituci nesoucí jméno muže, jenž mnohým z nás ukázal, že politika nemusí být založena na lži a aroganci. Jako Topolův generační souputník jsem Jáchyma začal vnímat už v druhé půli 80. let. Tehdy jsem jeho texty nacházel v různých samizdatech a nahrávkách kapely Psí vojáci. A přestože nepatřím do jeho nejužšího fanklubu (minimálně proto ne, že jsem přečetl jen menší část jeho díla), vždy pro mne byl prototypem svrchovaného umělce a citlivého člověka. Jeho temperamentní, chrličská osobnost má mé sympatie a respekt. Mám moc rád jeho pábitelsky expresivní styl mluvy, jíž jsem s potěšením naslouchal na jeho čteních stejně jako nyní v Knihovně. Jáchym ve mně už dlouho vyvolává vizi chodící sopky, která hluboce nadechuje svět, podrží ho v plicích a pak jej s veškerou vášní vydechuje do svých textů. Proto jsou jeho knihy takové, jaké jsou – surové i něžné, plné prazvláštních obratů a obrazů. Vždyť také začínal jako básník a básníkem zůstal i ve svých prózách, včetně té dosud poslední. Těkavý puls jeho psaní je pro některé vzrušující, zatímco pro jiné (občas to slýchávám) je něčím už „moc“; každopádně Topolova radost z jazyka a jeho možností je nakažlivá.

Jáchym vzešel z undergroundu a étos disentu má v krvi. Je to člověk vyhraněného mravního cítění, hodnotově jasně a čitelně zakotvený. Jsou-li angažované jeho knihy, o tom může být sporu, dokonce i s ním samým… Jsou-li však angažované jeho přímočaré, místy až hrubé komentáře k dnešku, o tom sporu být nemůže:

Vadí jim, že se stydím za Zemana. Tvrdím, že stydět se za to, že máme znovu prezidenta Zemana a celou tu strašlivou bandu obskurních lidí okolo něj, ať už to je Ovčáček, nebo Okamura, je normální, ale neměl by u toho člověk zůstat. Naštěstí se znovu a znovu konají demonstrace a protesty a jsou u toho mladí lidé, zatímco geronti, kteří Zemana milují, se vyčerpali vhozením volebního lístku a teď si přeposílají různé poplašné zprávy navzájem a na víc nemají.

Jsem rád, že mohu s Jáchymem obývat naši zemi v jejím turbulentním a podivně zmatečném období a sdílet s ním její bolesti.

Náhoda tomu chtěla, že se s Jáchymem Topolem v tomto čísle setkává spisovatel David Zábranský, který v anketní odpovědi mj. říká:

Země, kde mezi vzdělanějšími lidmi dokáže vzbudit pozdvižení existence Zemana, TV Barrandov a Parlamentních listů, si nic jiného než ohrádku nezaslouží.

Pokud jsem to správně pochopil, prezidentovo donebevolající lhaní a arogance Zábranskému vrásky nečiní. Z dermatologického hlediska je to jistě výhoda.

Přeji vám pestré počtení!