|
Nové číslo Tvaru
17/2018
Milí čtenáři Tvaru,
u příležitosti stého výročí založení Československa jsme pro Vás připravili číslo, v němž procházíme slavné osmičkové roky 1918, 1938, 1948 a 1968 a sledujeme, jak se jejich dějinné události zrcadlily v české a slovenské poezii. Čtveřici tematických esejů doprovází malá antologie básní, které vybrali jednotliví autoři esejů. Otázce naší státnosti se věnuje i rozhovor čísla s filosofem Janem Sokolem.
Celý rok prochází Tvarem minianketa „Odkud? S kým? Kam? Proč?“, v níž osobnosti akademické, kulturní i politické sféry odpovídají na otázku po směřování naší společnosti. Tuto anketu jsme připravili právě s ohledem na velké československé výročí, minulost a budoucnost se totiž vždy tajemně protínají v přítomnosti. Minulost do jisté míry přítomnost určuje a přítomnost zase ovlivňuje děje budoucí. Před nedávnem jsme v naší zemi absolvovali komunální a částečně i senátní volby, a i když tyto volby nejsou tak podstatné jako ty do poslanecké sněmovny, přece hodně napověděly ohledně dalšího vývoje. Pokud bychom sledovali pouze volební kampaň, která jim předcházela, pak by odpověď, kam směřujeme, mohla znít: do autoritářského pekla. Snad nikdy jsem nezažil, aby během volební kampaně mělo tolik hesel tak zřetelně fašistický nádech: všechno to vzývání tvrdosti, pořádků proti anarchii, všechny ty útoky na bezdomovce v tramvajích, squattery, aktivisty a pochopitelně Romy. V Mostě dokonce jedno sdružení po vzoru nacistů slibovalo deratizaci „nepřizpůsobivých“, jiné sdružení zase lákalo na slib, že pro „lůzu postaví ghetto“. A pochopitelně byla opět v kampani zastoupena protiimigrační karta. Prostě žumpa! Ale volby tento trend nakonec tak úplně nepotvrdily. Populisté (lhostejno z které části spektra) zas tak zářivého výsledku nedosáhli a úspěch zaznamenali i ti, kdo jsou vůči této fašizaci v jasné opozici. Fascinující je třeba příběh romského místostarosty z Ústí nad Labem – obvod město –, který nakonec, přestože mu bylo opakovaně nenávistně vyhrožováno, volby vyhrál. A další pozitivní příběhy jistě najdeme i jinde. Začínám cítit opatrnou naději, že fašizoidní jančení, kterému naše země v souvislosti s imigrační krizí propadla, začíná slábnout. V dějinách je možné navazovat na dobré i na zlé, snad byly tyhle volby signálem, že se z nás druhý Orbanistán nestane…
A protože slavíme výročí vzniku Československa, srdečně vás zvu na Československý večer Tvaru, jehož vzácnými hosty budou významní slovenští autoři. Uskuteční se 24. října ve 20.00 ve vinohradském coworkingovém prostoru Svět–hub, Praha 2, Slovenská 21.
Přeji vám nadějné čtení
Rozhovor s Janem Sokolem
Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.
Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft
Osobitné miesto v topike tejto poézie predstavuje figúra rozvráteného sveta. Invázia hlboko otriasla dogmou o ZSSR ako najvyššej autorite nielen v politickom, ale aj mravnom zmysle.
Esej
Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla.
Esej
Mária Ferenčuhová
zostupujeme prudko južnou stráňou,
kamene uhýbajú,
vlievaš sa do mňa, ľadová a rýchla,
na dosah iba strmý podomletý breh,
do tejto doliny slnko nezasvieti
vedú nás
zrniečka zlata
v tôňach za perenami
Poezie
Rozhovor s Robinem Králem
Mám rád, ve své tvorbě i jako čtenář, takový humor, který přináší nějaké náhlé a nečekané poznání o člověku, otáčí perspektivu, ovšem ne mechanicky.
Ptá se Milan Ohnisko
Mladé dogmatické kritiky rozbouřila především nová sbírka Vítězslava Nezvala Veliký orloj (1949), která kromě básní usilujících o postižení nové socialistickorealistické skutečnosti zahrnovala i soubor básní předúnorových.
Esej
Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti).
Esej
Seděly jsme tam uvolněné, popíjely jsme pivo, žertovaly o německém pornu, bavily se o drogách, smělo se říkat cokoli.
Slovo
|
|
|
|
|
|