Zatímco nedávno vstoupil do kin nový film Petra Zelenky, jehož tvůrce je zároveň považován za nejlepšího současného dramatika, v Dejvickém divadle ‒ s mnohem menším mediálním ohlasem ‒ běží autorská inscenace jeho poslední hry. Snímek Modelář za deset dní od premiéry vidělo 28 656 diváků, o Eleganci molekuly, přestože je na repertoáru již od 7. dubna 2018, divácký zájem neutuchá. Hra navíc v roce 2018 získala cenu kritiků, takže máme důvod se u ní chvíli zastavit.

Ve společenských analýzách se často setkáváme s výtkou, že všelijaké rádoby celebrity veřejnost zná (neb se samy cpou do médií), avšak lidé, kteří dosáhli úspěchu v seriózních oborech, známi nejsou. K takovým patřil i chemik a virolog profesor Antonín Holý. Motivu nedostatečné mediální ozvěny, coby jednoho z určujících rysů dneška, si před několika lety povšiml i Petr Zelenka, když se rozhodl napsat o Holém divadelní hru. Nazval ji Elegance molekuly a příznačně výše uvedenému tvrzení orámoval její děj bezskrupulózním chováním studentky novinařiny, která po smrti Holého dolézá za vdovou ve snaze vytáhnout z ní chytlavou „historku“, pomocí níž by vědce ‒ a samozřejmě i sebe ‒ nabídla bulvarizované společnosti.

Východiska hlavního dramatického sporu Zelenkovy hry jsou pak tato. Na jedné straně geniální vědec pracující v omezených, ale výzkum podporujících socialistických podmínkách (protože státu přináší potřebné devizy), na straně druhé americká farmaceutická firma Bristol-Myers, která významně investuje do vývoje Holého antivirotik. A ještě jedna okolnost hraje ve druhé polovině 80. let minulého století roli ‒ rozšíření nové nemoci, takzvaného získaného syndromu selhání imunity.

Moment rozvoje děje pak ve hře představuje rok 1989. Poté co komunistický režim padá, vývoj léků za státní peníze končí a domácímu kapitalismu se otevírají dveře, Bristol-Myers zastavuje testování českých preparátů. Malá společnost Gilead Science, k níž se přidají i někteří chemici z Bristolu (ve hře je zastupuje ředitel John C. Martin) a hlavně ekonomický vliv pozdějšího ministra obrany Donalda Rumsfelda, si totiž zakládá na byznysu, který paradoxně netouží po růstu, a patenty odkoupí, aby se věnovala výzkumu léků na AIDS. Profesor Holý zprvu nechce přistoupit na „poptávku“, kterou AIDS vyvolává v prostředí americké smetánky, a přirozeně se domnívá, že by se molekula měla testovat především na hepatitidu B, na niž umírá mnohem více lidí.

Jelikož drama stavebně odpovídá formě „dobře udělané“ hry, v níž je konflikt stupňován formou „teze“ kontra „antiteze“, lze následující děj tak trochu předpokládat: lék na virový zánět oka (a též na virové neštovice a pásový opar) se z Holého „zázračné“ molekuly podaří vyvinout v roce 1996, Gilead Science zbohatne a po krátké krizi kolem případného prodeje a opětovné Rumsfeldově podpoře se jí překvapivě, protože riskantně, podaří rozjet i testování dalších dvou českých molekul. Výsledkem těchto finančních a v širším smyslu i společensko-politických investic je ‒ a tím se přesouváme do třetí fáze děje ‒, že v letech 2001, 2004 a 2012 jsou vyrobeny preparáty k léčbě AIDS a hepatitidy B, jejichž výnos nadstandardně finančně zabezpečí nejen Holého rodinu, ale až do dnešních dnů i Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd (což se ve hře objevuje rovněž jako důvod zájmu veřejnosti). V čase posledního farmaceutického triumfu už ovšem profesor Holý umírá na Parkinsonovu nemoc, která u něj nejspíš souvisí s toxicitou zkoumaných látek, což zpětně jakoby trochu devalvovalo úspěch objevených léků.

Až na několik charakterotvorných situací, které Antonína Holého ukazují jako pracovitého génia s podivínskými rysy (když po zahájení testů například propouští svého nejlepšího kolegu s absurdním odůvodněním, že na pracovišti nemohou být dva bývalí straníci, nebo když neustále fotografuje, ačkoli snímky jsou nepovedené, a podobně zvláštní se nakonec ukáže i jeho vztah k penězům), hrdina ve hře nepředvádí žádné výrazné jednání, naopak spíše stojí stranou, a způsobem zobrazení se tak stává jakýmsi objektem, který sice spustil onen „zázrak“, ale na další události nemá vliv. Roli subjektu bychom potom mohli přidělit společnosti a dějinám, kolem nichž se děj vlastně točí. Syžet složený z protikladných zvratů totiž nabourává ustálenou představu o společnosti jako celistvém a uspořádaném organismu, který systematicky řeší lidské problémy, a také představu o dějinách, které jsou tvořeny událostmi zásadního významu. To pak dále podněcuje k otázkám, zda společnost nevolí medicínský výzkum jen podle komerčního, respektive mediálního zájmu, a zda dějiny vlastně nevznikají čirou náhodou.

Petr Zelenka ve svých hrách kombinuje dramatickou realitu s „fikcí“, jíž zastupují různá média na divadle představovaná, příkladně film, reality show, koncert či dabing. V Eleganci molekuly ovšem nic takového není, protože tato strategie se promítla do typu děje – sám způsob jeho výstavby se stává oním médiem. Autor totiž příběh profesora Holého nahlédl nejen přímo, tedy předváděním důležitých situací, ale také nepřímo, zpravidla tím, že některá z postav (nejčastěji John a jeho žena Rosemary, povoláním příznačně historička) vzpomínají na to, jak se přátelství s Toníkem a vývoj preparátů odvíjely, případně z „vševědoucí“ pozice komentují právě proběhnuvší události. Spojením dramatického a epického typu zobrazení děje, jak se tyto nazývají, tak autor dosáhl velmi působivé potenciální divadelnosti.

Ač se to možná na první pohled tak nejeví, Petr Zelenka patří k dramatikům, kteří svá témata a motivy opakují, i když je demonstrují na odlišných námětech a odlišnými postupy (a nenechme se mýlit tím, že Eleganci molekuly zdánlivě psal sám život). Osobnost génia v konfrontaci s „objektivní“ historií ho například zajímala již ve hře Teremin (2005), pojednávající o vynálezci hudebního nástroje a jeho zneužívání sovětskou tajnou službou. Určující vliv médií na skutečnost zase vylíčil v Očištění (2007), jehož hrdina se v televizi přizná ke znásilnění dítěte, ale jelikož se pořad nevysílá, zločin jako by se nestal. Etické problematice farmaceutického podnikání pak Zelenka zasvětil hru Ohrožené druhy (2011). Konec 90. let a nástup nové společenské epochy po 11. září 2001 se zase pokusil vystihnout v groteskních příhodách zvráceného futurologa nazvaných Dabing Street (2012). A tak je možno na závěr konstatovat, že právě tyto motivy jsou základními molekulami Zelenkova dramatického díla.