Divadlo témat, hraničních, zneklidňujících až provokativních. K takto definované jevištní výpovědi se před 4 lety přihlásil soubor X 10, jež se zcela etabloval v budově Strašnického divadla v Praze 10. Na programu už od začátku dominují tituly, které otevřeně pojmenovávají aktuální socio-politické problémy světa a inscenují je tady režiséři zcela mladí, nebo patřící k mladší střední generaci. Kromě interiérových projektů Strašničtí vyvedli své diváky do přilehlých ulic, aby zde v žánru site specific představili reálná místa a konkrétní lidi této části metropole. V průběhu let každá další premiéra potvrzovala, že na strašnickém jevišti budeme vídat obraz těch stinnějších stránek lidského života. Hledání odpovědí na otázku, jaké jsou příčiny agrese a netolerance v dnešním světě, se ve Strašnickém divadle pokračovalo i v sezoně 2016/2017, která právě končí. Co titul, to příběh lidské odcizenosti, necitelnosti a zmaru. Soubor X10 s ředitelkou a dramaturgyní Lenkou Havlíkovou v čele opětovně vsadil na divadlo pro náročného diváka, nejen tématem, ale i zvoleným inscenačním jazykem. Jedná se o dramaturgii apelativní a promyšlenou, bohužel ale ve svém působení velice deprimující, která mnohokrát postrádá předpoklad k jakékoli katarzi.

První inscenací uplynulé sezony byla ve Strašnicích adaptace novely Ladislava Grosmana Obchod na korze, odkrývající pokrytectví a malost v kulisách malého městečka za doby Slovenské farské republiky. I když je předloha známá hlavně z filmové podoby (v roce 1966 získalo režisérské duo Kádár – Klos za stejnojmenný film Oscara) je strašnická verze svébytným dílem. Režisér Jiří Pokorný přenesl dění do stísněného sklepa divadla, kde herci divákům dýchají přímo do tváře. V jeho pojetí jsme všichni účastníky dramatu a taky viníky všech nepochopitelných hrůz světa, i když jenom, nebo právě proto, že jen přihlížíme.

Život hlavního hrdiny Tóna Brtka je vyklouben již na počátku příběhu: žije v neurotickém manželském vztahu v nenormální době v absurdních okolnostech. Vše, co se kolem něho děje, je hyperbolicky vychýleno. Nebeského výklad je děsivou groteskou s úderností, kterou možno přirovnat pouze k pádu železné žehličky do plechového škopku. Přihlížející tento tvrdý nesnesitelný zvuk tříštící sluch, duši a všechny kosti v těle zažije doslova a na vlastní kůži. Nejen totální blízkost všech přítomných, ale i strohá černobílá barevnost celé výtvarné stránky inscenace a sugestivní zvuková stránka vytváří nervní a znepokojivou atmosféru od začátku až do konce. Dva manželské páry a řezník, pět lidí sehraje svůj zoufalý boj s dobou. I v takto malém počtu zahrají herci pravdivě vzteklinu davu, zoufalství zbylých členů židovské obce, i intimní scény, obnaženy až na morek kosti. To vše by nebylo možné bez skvělých hereckých výkonů. Tóno v podání Matěje Nechvátala je křehký rovný strom v burácející bouři, zohýbaný na všechny strany, který se nakonec zlomí. Tento mladík, jehož domovskou scénou je liberecké Divadlo F. X. Šaldy, je velmi zajímavým zjevem a jsem přesvědčena, že o něm mnoho uslyšíme. Je důstojným partnerem ostříleným hercům: Romanovi Zachovi, Gabriele Pyšné, Lucii Roznětínské, Danu Dittrichovi. Právě tím, že Nechvátalův arizátor Brtko je mladý a přátelský, působí tak kontrastně vůči svým příbuzným. Vnitřně je spojen se slabými a pronásledovanými, proto naivně chce „svojí Židovku“ chránit. Lajchnerka Gabriely Pyšné vnějškově připomíná filmovou postavu, ale na rozdíl od ní, ona zůstává křehká a dívčí, což podtrhuje i scéna s motýlem.

Žánr dokumentárního dramatu je v strašnickém repertoáru zastoupen hrou Maria von Mayenburg Haarmann, která zpracovává reálný příběh sériového vraha Fritze Haarmanna, jež ve třicátých letech 20. století v přístavním městě Hannover zabil několik mladíků. Režisérka Ewa Zembok sehraje s pěti muži podivuhodnou kuchyňskou férii s množstvím postav obou pohlaví, s vůní reálně se vařícího guláše, na konci představení bezprostředně servírovaného divákům. Kanibalizmus Haarmanovi prý ve skutečnosti nebyl dokázán, ale ve strašnické inscenaci je tento motiv základním modem operandi, aby všechny smysly diváka byly adekvátně zahlceny. Soud, žalář a současně reminiscence na předchozí život individua, které však nepostrádá touhu po lidském citu, to vše v jednom prostoru a současně. Dusná atmosféra naplněna alkoholem, homosexuálním erotizmem a hnijícím masem je předobrazem hnědého moru, který je v Německu už na spadnutí. V ní se pohybuje pětice herců, přinášejících na scénu mnoho zajímavých figurek. Titulní roli jakoby Mayenburg napsal právě pro strašnického Jana Grundmana. Jeho Haarman je absolutní ztracenec, s nímž si život špatně zahrál a on pouze převzal jeho pravidla: šíří zlo dál. Kolem něho krouží mladé ženy, mladí muži (subtilní Vojtěch Hrabák zosobňuje mladistvou čistotu, která všem ostatním již nenávratně unikla a oni jí z nenávistí przní), zralé ženy a staří muži (celkem sedm postav hraje velice mnohostranný a zajímavý Hynek Chmelař). Tato sugestivní inscenace má jedinou chybu, je neúnosně dlouhá. Odpudivost vraha, náznak jeho citlivějšího JÁ, soucit s oběťmi i otázka po hlubší odpovědnosti se po málem dvou hodinách vlévají do jednoho proudu znavujících emocí, které katarzi nepřinesou ani náhodou.

Zdánlivě jinou podívanou přináší v prosinci 2016 souborem X10 obnovená premiéra klasického dramatu Henrika Ibsena Přízraky. Hru nastudoval režisér Jan Frič původně v Městském divadle Kladno v dramaturgii právě Lenky Havlíkové. Příběh o rodinném tajemství a lžích, jejichž se dopouštějí všichni aktéři, je i přes 130 let od svého prvního uvedení, současný a aktuální. Již dávno padlo tabu pohlavní nemoci, nicméně Fričovo svědectví o frustraci, pokrytectví a lidské malosti je dnešní. Umožňuje to výrazně expresivní výtvarné i hudební pojetí, které dává inscenaci mírně hororový akcent. Modelace charakterů podléhá výkladu, že svět je pouhým lidským panoptikem a již vnějškově můžeme odhalit motivaci a směřování jednotlivých postav (spořádaná upjatá, ale frustrovaná paní Alvingová v průhledné halence, Regina v mini šatičkách a v igelitovém plášti s tankovací pistolí v ruce, slizounský farář s baziliščíma očima, ti všichni emanují sexuální smyslnost nepokrytě). Herecké kvinteto doplňuje Engstrand s kopytem místo nohy a vikingskou přilbicí na hlavě a Oswald, potomek hříšného otce a dědic, pronásledován přízraky předků, ale hlavně těmi svými. Vedle standardně kvalitních výkonů Aleny Štréblové (žensky silná paní Alvingová), Tomáše Petříka (tartuffovský pastor Manders), Miloslava Königa (poživačný a psychicky vyšinutý Osvald) je na místě vyzvednout mladou herečku Anežku Hessovou, která ve strašnické verzi Přízraků hraje Reginu. Není to pouze krásná a vyzývavá past na všechny muže v okolí, ale i zraněné dítě. Ví ale, že slabost lásky a soucitu si v nelítostném světě dovolit nemůže, proto vše cudné a čisté v sobě vědomě ničí a vydá se cestou po boku Engstranda, svého legitimního byť nepravého otce. Tohoto notorického opilce, kterého všichni považují za nepříjemný hmyz, hraje Hynek Chmelař tak precizně, že odpor k této figuře – divácký i lidský – je přímo fyzicky citelný.

Úkol zcela jiného rázu přináší monodrama Bernarda-Marie Koltése Tu noc těsně před lesy. Podílelo se na ní několik výrazných mladých tvůrců na čele s režisérem Ondřejem Škrabalem. Další příběh a nemožnosti navázat kontakt v odcizeném světě plného věcí, lidí, nedorozumění. Míjení se je úplně běžnou věcí… Ty myslíš A …on myslí B… důležité je, aby je sbližovala láska. A právě té se nedostává. To je leitmotivem celého vyprávění mladíka, jehož identifikace je obtížná (přistěhovalec, cizinec nový ve městě, mladík prodávající se za sex???), ale vlastně nedůležitá. On je prototypem současného člověka bez kořenů, bloudícího v odcizeném městě plném luxusu, na který nikdy nedosáhne. Chlad, noc, déšť, osamělý mladík v tenké bundě s kapucí kouří jednu cigaretu za druhou. V zónách pro auta, pro prodej a nákup… hledá člověka. Scénické pojetí monologu o strachu ze života je již samo o sobě výtvarnou performancí. Řetězy pouličního osvětlení v poušti betonu a nad tím vším růžově neonový příslib: „juste avant“, z franc. „těsně před“. Hlavní a jediný vypravěč má partnery jedině a pouze v plastových figurínách, nahých umělých zpodobenin člověka. Michal Balcar velký časový a dramatický prostor naplňuje jak o život, ale množství slov a příběhů diváka jakoby míjí. Silnější jsou pouze místa, kde Město, tento důvod existence i odcizení je najednou reálně přítomno. Tento parťák se objevuje v hudební složce inscenace (autor a interpret hudby Aid Kid) a svým chladem, nezainteresovaností a netečností k životu jednotlivce přivede protagonistu k šílenství a destrukci.

S dalšími projekty se strašnický divák propadá stále do větší deprese. V dubnu premiérovaná Sibiřská výchova Nicolaie Lilina je dalším hřebíkem do hlavy optimistického diváka, dalo by se říct přímo hřebem do rakve, v níž pohřbíváme jakékoliv vyhlídky do budoucnosti. Současná starší a střední generace nemá v souvislosti s Ruskem, dříve Sovětským svazem, nijak zvlášť idylické vzpomínky. Pro mladé je to ale svět bez příznaků a proto i pohled na tento kus světa a jeho lidi je shledán jako dobrodružství. Představení vychází z literární předlohy Nicolaie Lilina, spisovatele a tatéra moldavského původu, žijícího v Itálii. Jeho autobiografická próza přivádí čtenáře potažmo strašnického diváka (úprava textu Ondřej Novotný, Lucie Ferenzová) do Podněstří v Moldávii. Sem byli ve třicátých letech minulého století násilně přesídleni Urkové, zločinecká komunita, která svými kořeny však dodnes tkví v sibiřském prostředí a tamním způsobu života. Autor v tomto prostředí vyrůstal, jeho Alter ego Kolima (Jakub Gottwald) je šéfem party mladíků (Michal Balcar, Vojtěch Hrabák, Václav Marhold) s nimiž obráží zapadnutá předměstí i hlavní ulice prašných městeček. Jsou agresivní, ale současně hluboce věřící a ze všeho nejvíc lpí na rodu a příslušnosti ke gangu. Jevištní koláž o „výchově mladíků v Benderech“ (Bendery též Tighina, významný přístav na řece Dněstr) se odehrává u velkého stolu, kolem kterého sedí diváci spolu s herci. Po mé levici seděl velkou část inscenace stařešina komunity v podání skvělého Hynka Chmelaře. Inscenace v režii Lucie Ferenzové je velkolepým a sugestivním vyprávěním, která poutá právě autentičností dalekého Balkánu. V naší kulturně učesané a prozápadní metropoli působí diví sibiřští kluci, žijící dle originálních mravních zásad, ať už jde o pohrdání penězi a životem jako takým, lásku k dětem, nemocným a postiženým, či zásadně nepřátelský postoj k obchodu s drogami a znásilňování žen, jako ti praví. Nabízí se srovnání s různými „zbojníky“, ale mě se vybavily obrazy ze života gangů v New Yorku z druhé poloviny 19. století, jak ukazuje známý Scorseseho film. Vedle mnohovrstevnaté scénografie (ikony svatých i fotografie tetování, které ten který gang měl za poznávací znamení, loutkohra, filmová projekce a obřadnost pohanská i pravoslavná) má v představení zásadní roli hudba. Zpěv a živá hra kytary v podání Markéty Dvořákové balí inscenaci do baladického roucha. To je však následně roztrženo zabijáckým songem na melodii hymny „Vstavaj strana ogromnaja“. Stejně tak je brechtovsky zcizován celý text hry. Epické vyprávění vnáší do děje odstup od samotných postav a tak sledujeme archetypy, lidi posvěcené tradicí a tradici dál nesoucí. Sibiřská výchova se mi jeví jako nejvíce propracovaný projekt v letošní sezoně, který s dalšími reprízami bude stále kompaktnější a apelativnější.

Pokud jsem k některým předchozím titulům, uvedeným divadlem X10, obtížně hledala klíč, na popis posledního opusu v této sezoně – Kolaps, kmenového autora a dramaturga Ondřeje Novotného, se mi slova hledají velice obtížně. V české a světové premiéře uvedená hra má podtitul „K smrti sexy!“ a slibuje příběh krachujícího pohřebního ústavu, který chce inovovat svojí obchodní nabídku. Této anotaci autor i inscenátoři dostáli tak maximálně 15 minut, pak se začnou v aréně pod jevištěm dít věci, kterým nerozumí snad nikdo ze zúčastněných. Na jakémsi smetišti světa spolu obcují nikým nepojmenované a nic nevypovídající osoby, herci se maskují, odříkávají slova, souvislosti unikají, nebo spíš již v základu žádné nebyly. Tato podivná scifi (režie Ewa Zembok) odehrávající se v den, kdy došla na světě ropa, je inspirovaná snad vším, co nám dnešní média předkládají. Abych citovala z programu: …klient sleduje vlastní cíle… v útrobách domu se skrývá samozvaný spasitel… je naše společnost odsouzena k fatálnímu kolapsu? Kdo má zbraně? Kdo je otcem nenarozeného dítěte? A vůbec kdo je kdo? Existují paralelní vesmíry? Kolik je hodin? Jaký je rok? Kdo jsou poslední lidé na planetě a kdo to zpívá? Už zůstává jenom dodat:

A co na to Jan Tleskač!?

Pokud obsah má být tvarem, formou, tak předváděný kolaps všeho dostál názvu inscenace.

I když poslední představení v Strašnickém divadle bylo pro recenzentku značně rozporuplné, zastává názor, že soubor X10 je ve své znepokojivé dramaturgii objevný a ve své vypjaté divadelní výpovědi jedinečný.