Čech Václav Marek (1908–1994) žil ve 30. a 40. letech v Laponsku, na pomezí Norska a Švédska. Byť neměl žádné formální filologické vzdělání, naučil se při svém přirozeném talentu jak jazyk místních laponských kočovníků, tak jazyk norských i švédských úřadů a sedláků — a působil jako zprostředkovatel při mnoha konfliktech, k nimž tehdy mezi nimi docházelo. Byl citlivý nejen k sociálně nespravedlivému postavení Laponců v současnosti, ale i k dějinnému postavení, které Laponcům vykazovala skandinávská historiografie. Začal proto intensívně studovat jejich jazyk a dějiny i sbírat jejich folklór, přičemž projevil mimořádnou filologickou vnímavost a vynalézavost; mravní zápal se ovšem u něho pojil s vědeckou kritičností. Laponský materiál zpracovával v různých žánrech: pramenná vydání, odborná pojednání, beletristické aktualizace. Pozůstalost Václava Marka o rozsahu několika tisíc stran – včetně neopakovatelného materiálu folklórních sběrů, zdokumentovaných s mimořádnou pečlivostí – dosud nebyla vědecky vytěžena; přednášející je první, kdo se jí soustavně zabývá.