Omluva
Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.
Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.
Omlouvám se Tomáši Gabrielovi, že jsem podlehl sugestivním vývodům Romana Kandy a omylem jej přiřadil k nám, trapným srandistům. Teď už vím, že je seriózní mudrlant. Jeho argumentace se mi velmi líbila, zvláště ta pasáž, v níž vysvětluje, že pravda musí ustoupit pocitu či dojmu. Ano, všichni máme nějaké to apriorní „cejtím“ – a nenecháme se z něj nějakou trapnou analýzou slov, dat a faktů vyvést. Naopak, je naší svatou povinností toto „cejtím“ povýšit na normu závaznou pro všechny. V tomto případě to znamená vymýtit slova „žena“, „ženství“ či „ženský“ nejen ze všech novinových a časopiseckých titulků, ale ze všech textů. A šel bych ještě dál: zrušil bych obdobná nekorektní slova úplně, protože jinak se vždycky najde nějaký šovinista, který je začne používat. Zvláště bych si dal pozor na sociologické a psychologické publikace, jakož i na učebnice biologie, protože víme, jak ti podlí sexisti umí některé zanedbatelné rozdíly mezi muži a… bytostmi, které nepocházejí z Marsu, uměle nafukovat. Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval. Čímž se v kruhu vracím k úvaze, kterou se tato série polemik započala. A prosím laskavého čtenáře, aby si ji znovu přečetl.
Pavel Dat Janoušek
Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…
Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.