Kočičí..

O sklenku mléka se dělím s kočkou..
Ach.. do kávy už není..

Odpusť mi..
Nezbylo ani kukuřičným lupínkům..

Běžím loukou za ohrady..
Plaším ovce jako kdysi.. vzpomínáš?

Lehám do mokré trávy..
A s tečkami třezalky na lýtku..

Oddechuju..
Jak můžu, jak musím..

Dám si cigaretu..
Nikdo mě neuvidí..

Ještě pořád ležím..
A tlukot srdce se nezpomaluje..

Hned duní zemí..
Jak kopyta polekaných zvířat..

Hned hladí hlínu..
Jak tlapky probuzené přítelkyně..

Stejně mi dávno nepatří..
Kdysi vzletný marš spolykalo

Tvoje
Břicho..

Šedá

Opři mě na Kampě
O Berlínskou zeď

Šeptej horké verše
Studené kůži

Zpívej srdci o touze
A prokousni tepny předloktí

Jen nenech lásku
Padnout za oběť

Zvůli a pošetilosti

Nebo skončím v pruzích
Mezi bílou a černou

V meandrech Sprévy
Provždy šedá

pro pohanskou přítelkyni

Noc a Den
jsou útlým hrdlem
rozdělené světy..
Jako přesýpací hodiny
Odspoda nahoru
skrz tenké sklo
se nedotknutelně vine
bílá kůže popsaná krvavými runami –
– nečitelnými přísliby proměn..

V tajemství z šarlatu
se nestydatě peleší velekněz
s kančími kly a v sutaně z rtuti..
K uzoufání vděčný pohled nalezence
mu líbá bosé nohy
zasviněné cizími sny..

Mor

Nakažená Černou smrtí
Hozená přes hradby města

Konečně prostírám k snídani
U moře..

Zlatou rybou pohrdám
Další přání nemám..

Flagelantka v příboji
Nastřádaných ran
Vzhlížím k majáku..

Jen ty víš
Že vzývám Morový sloup..

Sestra

Ano..
Dívám se skrz tenké sklo..
Skrývám se za falešná jména..
Za nehty mám cizí krev..
Tvář umývám chlórem..
Vlasy spínám slovy..
Oblékám si zákazy..
Obouvám nevinu..
Znám chůzi pod hladinou..
Snídám s nadějí..
Obědvám se smrtí..
Večeřím se sny..
Miluju nadjezdy..
Bojím se propastí..
A na konec nevěřím..

O srdečních dutinách

Obvyklý, nesváteční let nad městem
Mi zkřížil dravec..
Úplně na větvi, na kus řeči s ním..
Co on o mně ví??
Prý mé síně věnčí slavobrána
A tísní se v nich davy..
Konipasi to už také vědí
Potkali jsme se, když jsme pili z kaluže..
Ale co je mi do mínění ptáků!!
Já vím, co oni netuší..
Totiž, že v komoře spí
S provazem pod polštářem
Se střepy na podlaze
Jen jeden z davu..
A v druhé z komor?
Itinerář letů?

Neřeknu..

smím si představovat.. co chci.. jako malá holka z Východu..
pch..
sedím v kuchyni.. v lesklých zavinovacích šatech rubínové a malachitové barvy..
v světle tisíc Kelvinů..
nad pomoučeným válem..
v laskavé záři petrolejové lampy..
s prázdnou formičkou v prstech pravé ruky..
a ty si za prosklením pevně zavřených dveří probrnkáváš ty své světoboly..
voní tu pepř, kardamom a skořice..
pověz.. co voní na druhé straně?
pudrové krajky? nebo mech?
popíjím Madeiru, a pod klikou mám legátku po prabábě..
jen podrazem se koření rozvoní..
a to nechceš..

Ibsenovi

Byl první jarní den, roku 1828
Můj cizí hlas se narodil, a volal
Řval.. až se uzlíky zvrhly v neodvratně spásný sen
Než zmlkl
Políbil mě na tvář
Jsem přece sestra
Sotva slyšitelné cvaknutí kyanidové kapsle
Zmírnilo divoký dech
Vlasy zmrzly v tenké prameny
Vtékající do zálivu potopeného města..
Byla jsem tvá Fruen fra Havet
Neměl jsi mě líbat na tvář

V drogách..

Vlhne vzduch.
Setmělo se.
Ona
Má studená stehna.

A jestli chceš,
Najdeš v psím víně
Její šedivé vlasy
Čpící včerejškem.

No možná se ti to zdá
A je to jen pár tablet
Rozkutálených z koupelny
Podél plotu její zahrady.

Máš to ale divné sny!!

Causa bibendi..

Kvůli vám se rozestoupí kočičí hlavy
Na náměstí v Kroměříži..

Můžete si dovolit nosit krátké šaty
A koukat braletku na novorománskou věž kostela v Hodslavicích..

Vaší alabastrové aristokratické kůži
Nesluší taft, jen hedvábí
A v úterý snad i len..

Každopádně je to jedno..
Protože barva na vlasy
V skleněné misce je neodkladná..

Co ty tady?
V té bílé říze?

Maminko, vypadáš jako smrt..
Ale opravdu vypadáš jako smrt..

No vidíš.. koukáš do vody
A píšeš básně..

Vím, jsem k ničemu..

Ne.. nejsi k ničemu..

Ale nebylo by lepší
Být k ničemu??

Ne, nechci růže..
Snad plné dlaně ostružin..

A hele.. proč vypadám jako smrt?
No vypadáš.. vypadáš jako smrt..

převrácený oblouk

Potkala jsi zvláštní věci v krevním řečišti??
myslím přesně ty úlomky..
co umí spustit bouřku, bouři..
rozzářit nebe zlatěnkou..
vykouzlit oblouk duhy
(ne nepodobný tomu v půlnoci)..
i melancholickou mlhu v křovinách na kraji lesa..
i zatmění všech nebeských těles.. ano, tak přesně ty úlomky myslím..
(mimochodem.. zrovna ty,  co i roj divokých včel stmelí v černý mrak,
aby se  pak rozletěl po celém těle léta lesa)

Kočičí  N°3

Můžu být rodičkou i katem..
Prachovým peřím, po němž lapá
Štěněcí tlama..

Můžu být, čím chceš..
Svízelem v psí srsti i hladící dlaní
Na hřbetě zívající kočky..

Můžu být horkou milenkou i
Ledovou kávou
Rozdělím území a umřu..
Nic se nezmění

zdechlina

Holan, Hrubín, Nezval, Vrchlický.. a nevím, kdo ještě
Ti všichni se pustili do Květů zla
Zajímalo by mě, kdo z nich potkal v lese mršinu
Krásku svou milou mrtvou.. zdechlinu
Tu, co je milována s pevným pružným tělem
Tu, co je milována plná života, smíchu, plodnosti a síly
Tu, co je milována.. tlející, larvami brouků prošpikovaná
Tu, co je milována kadaverinem naparfémovaná..
(uklízela jsem mrtvého holuba rozbředlého tak, že jen já vím, co ta kaše na lopatě byla..
dvojité salto žaludku asi nemusím popisovat, ale rozumím prokletým básníkům..)