Jan Nemček

Vrchol

Beletrie – Poezie
revue Ravt 12/2020

VRCHOL

Kde jsem to skončil?

Rozloučili jsme se s rodiči
a nejvyšší povolenou rychlostí
se prohnali kolem víkendových chat
a prázdninových resortů,
blednoucí krajinou,
jako bychom pro obraz za sklem
navolili špatný režim,
nebo nesprávný poměr stran.

Teď stoupáme
po vrstvách sedimentů
druhohorního moře,
zakopáváme o kořeny,
kterými se smrky křečovitě drží
rozemletých kamenů a rozpadlých těl,
a za zády lesních dělníků
se tomu posmívá
přechlastaný motor pily.

Televizní vysílač,
který z olysalého vrcholku
přihlížel našim dětským hrám,
se ztrácí v mastné mlze.
Doufali jsme,
že něco v dálce zahledneme,
ale už je pozdě.
Vyšlapaná pěšina rozčesává temeno hory,
kolem v trávě posedávají rodiny s dětmi,
které mlčky obejdeme
než se vydáme dolů,
kde se cesta ztrácí mezi úbočími
jako vryp v černém laku rakve.

Ještě zbývá
koupit si pár suvenýrů
a jako turisté z celého světa
se přivázanou tužkou podepsat
do knihy návštěv.

 

VYROVNÁVACÍ PAMĚŤ

Pitomá obecní wifina
mě odpojuje od Wikipedie,
když se snažím najít Malý vůz.
Prosmýkneme se kolem Fabie v strýcově garáži,
kde se na své síti tplink,
snaží vylovit z paměti
píseň kterou hrával po kulturních.
Zůstal mu jen prstoklad a ozvěna textu,
a tak trpělivě čeká,
jestli ji internet nevydá
při náhodném přehrávání.

Když ji najdeme,
zapíše si název na papír tlustou fixou,
historii nevěří.

 

FILTRY

Pár let potom,
co spustili filtry,
jsem začal zapomínat,
jak moji přátelé vypadají.
Množství těch,
kteří odmítali vypnout masku,
postupně rostlo.
Někteří měnili svůj vzhled i několikrát denně,
jak vycházely nové populární skinny,
Teď už ale každý den potkávám
pořád tytéž tváře.
Naše společnost už brzy dosáhne konsenzu
– jediní oškliví lidé
budou ti staří
a ti, které zahlédneš,
když ztratí signál.

Nedávno jsi navrhla,
že si necháš filtry
zapnuté při milování.
Přemýšlím, jak ti říct jména
tvých kamarádek nebo pornohvězd,
se kterými to chci dělat,
ty se vedle mě usmíváš,
protože kolegyně zrovna sdílela vzpomínku
z dovolené na Bali,
stojíš na jejím okraji,
zapadá slunce,
ona a manžel dovádějí s dítětem ve vlnách
a cítíš jejich štěstí.

Ještě chvíli jsem tě pozoroval
a pak zavřel oči
a odhlásil se.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Nemček

    (1986, Ostrava-Vítkovice), básník, učitel. Debutoval básnickou sbírkou Proluka (Perplex, 2016), za kterou byl nominovaný na Cenu Jiřího Ortena. V roce 2018 byl nominovaný na Drážďanskou cenu lyriky. Žije v Ostravě.
    Profil

Souvisí