 |
|
Nové číslo Tvaru
21/2024
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
nápad, že uděláme „environmentální“ číslo Tvaru, se v redakci objevoval a opět mizel už od počátku roku, který právě končí – a chtěla tomu spíš pouhá náhoda, že téma časově vyšlo právě na toto poslední letošní číslo, které držíte v ruce. Proč „environmentální“ v uvozovkách? Ze stejného důvodu, proč na titulním listě stojí „literatura a (ohrožená) příroda“ zase pro změnu v závorkách: k tématu je možné přistupovat nepřeberným množstvím způsobů a klást řadu otázek – ostatně, anketa na s. 10–11 některé z nich představuje, ale na takto malém prostoru může jít sotva o víc než o nesoustavný, třebaže cenný a inspirativní kaleidoskop.
Napadá mě: kdy přesně začíná příroda ztrácet úlohu pouhé kulisy, stavebních kamenů různých loci amoeni, je to v deskriptivní poezii německého preromantismu, nebo až současně s romantickým objevením její děsivé síly? Anebo se můžeme po pár letech znovu ponořit do debat o angažovanosti literatury (jak skvěle činí Michal Hořejší a Veronika Faktorová v textu na s. 15) a poezie obzvláště, protože se doufám lze ujednotit na zcela minimálním společném jmenovateli, že totiž klimatická krize tu je a s každým okamžikem se neúprosně krátí čas, kdy se s nepříznivým vývojem bude dát ještě něco dělat?
Často se stává, že ze zdánlivě zamotaných problémů bývá jednoduchá cesta ven; takto o věci soudí v titulním rozhovoru básník Petr Čermáček:
Ale samozřejmě píšeme o tom, co se nás osobně dotýká, co je pro nás důležité. I bez toho, že je text napsán programově, či možná právě tehdy, když není napsán programově, může ve výsledku silně promlouvat proti něčemu či ve prospěch něčeho, být tedy angažovaný v tom původním, nezabarveném, nezprofanovaném smyslu, být textem, jehož prostřednictvím se stáváme osobně účastnými…
Možná, že právě toto osobní účastenství každého z nás je klíčem (a možná i posledním, jediným možným) ke zproblematizovanému vztahu jedince ke světu v realitě nejen klimatické krize, ale, pokud vykročíme dále, i války probíhající pár stovek kilometrů od nás a mnohých dalších projevů zla. Vzhledem k strašlivým historickým zkušenostem minulého století bylo i v něm dost času nabídnout pestrou paletu filosofických i teologických intelektuálních cest, jimiž se lze vydat; kloním se k názoru, že odpovědí není ani zošklivování světa (a jak právě tohle umění dělat umí!), ani další a další variace na schopenhauerovský pesimismus, a už vůbec ne nálepkování a stavění barikád, ale osobní soucit, sou-trpnost – nebo na poněkud jiné rovině sdílení, s-dělování, o němž píše v závěrečném Rubu Alice Koubová:
Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme. Zahlédnout je, nechat se jimi uvidět. Utvářet poezii, díky níž lze sdílet zkušenost.
Není to zatraceně těžké, bojovat proti takovému strachu, tvořit takovou poezii? Sugestivní otázka – jistě že je…
Vánoční načasování kladení takových otázek, opakuji, nebylo záměrně naplánováno. Uzavírám jím tedy první rok Tvaru, na němž jsem měl tu čest spolupracovat, v předvečer svátků, které mohou být naplněny radostí z narození Vykupitele, obavami a únavou z náročnosti mnohdy otravných rodinných a společenských povinností, shonem a přejídáním, různě úspěšnými pokusy načerpat po pracovním vytížení z volných dní a obnovného působení slunovratu aspoň nějakou energii, osobních vzpour proti toxické produktivitě v podobě záměrného zahálení. Pro většinu z nás to bude asi v nějakém poměru vše řečené. Protiklady však leží v samém základu křesťanských Vánoc: chlívek, špína, zima… a novorozené dítě.
České vánoční koledy koření většinou v době barokní – těsně před preromantickým „slunovratem“. Hledat v nich environmentální motivy a pokoušet se tak přece jen najít spojnici mezi závěrem roku a tématem čísla by bylo násilné. Přesto nás, vezmeme-li do hry ony vnitřní rozpory, mohou dovést k jedné velmi barokní – a v důsledku velmi environmentální – myšlence: že záleží na světě jakožto celku, že každá bytost, i ta nejmenší, si zaslouží úctu. A soucit, samozřejmě.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, dovršivé čtení.
|
Rozhovor s Petrem Čermáčkem
Návraty k Tiché Orlici jsou méně četné, než bych si přál. Mám její nivu moc rád v předjaří a na jaře, nejlépe s mírnými rozlivy po lukách, s volavkami, čejkami, ledňáčkem. Když jedu služebně vlakem z Brna do Prahy, v České Třebové přerušuji práci a až někde za Zámrsk se dívám z okna. I u Loučné je hezky, na rybníku Rzováku potkáš jeřáby a desítky druhů vodních ptáků, prostě nádhera.
Ptá se Radek Štěpánek
Jitka Holasová – Klimasmutek. Vnitřní dovednosti do časů krize
Autentické spirituální hledačství je jedním ze střípků dotvářejících charakter díla, do něhož je jeho příběh vsazen. Klimasmutek klade základní otázky týkající se lidské existence, jako jsou smrt, smysl života, spolubytí, utrpení nebo touha po transcendenci; odráží to, co teolog Paul Tillich dával do úzké spojitosti s vírou – nejzazší zaujetí (ultimate concern).
Reflektuje Jan Zámečník
Petr Čermáček
vstoupil jsem do řeky
vlasy s ní splynuly, zpomalily její tok
rozkročen, čelem proti proudu, hleděl jsem na vrcholky hor
kůži hladkou jako kámen
Poezie
Marie Škrdlíková
Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.
Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.
Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.
Próza
Anketa s Annou Beatou Háblovou, Olgou Stehlíkovou, Janem Pražanem, Milošem Doležalem, Josefem Kroutvorem, Martou Veselou Jirousovou, Janem Frolíkem, Janem Němcem, Michaelou Horynovou, Luděkem Čertíkem, Sandrou Silnou, Irenou Šťastnou, Ondřejem Fibichem, Jonášem Zbořilem, Matějem Lipavským a Jakubem Cahou
Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)
Ptá se Radek Štěpánek
Marie Iljašenko
Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.
A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.
Poezie
Michal Hořejší, Veronika Faktorová
Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě.
Esej
Olga Słowik
přátelství pokojová teplota
straka obecná kos černý orsej jarní
kokoška pastuší tobolka
dymnivka dutá
dymnivka plná
zrovnoprávnění diskriminace
národ občan cizinka
Poezie
Petr Stančík – Zasvěcení temnotou
Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.
Reflektuje Pavel Janoušek
Pavel Zajíc
Jsem tvým učitelem, regionálním básníkem, prvokem
v úboru nejvyšší společenské vrstvy.
Vydělám dost, abych tě dokázal naučil stříhat ušima
a ponorným mixérem hladit jemná líčka cizrnových makléřů.
Poezie
Petr Motýl – Život a dílo básníka Ivana Wernische
Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.
Reflektuje Wanda Heinrichová
Štěpán Kučera – Jen další konec světa
Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.
Reflektuje Aneta Mladějovská
Jana Juhásová – Belasé Ó (Básnická cesta Rudolfa Juroleka)
Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.
Reflektuje Zdeněk Volf
Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.
Slovo
|
|
|
|
|
|
