Tento editorial píšu lehce nervózní pod titánskou sochou Milana Rastislava Štefánika, přesně měsíc před 105. výročím vzniku Československa. Z obchoďáků, jež památník obklopují, se line tucková verze Gershwinova „Summertime“, kolem defilují vděční strávníci mekáče a hladina Dunaje zachytává jedny z posledních paprsků babího léta. Ano, nacházím se v Bratislavě, kde trávím podzimní měsíce na tvůrčí rezidenci – a teď o víkendu, než půjde toto číslo do tisku, tu vyvrcholí předčasné parlamentní volby, které bychom mohli nazvat „ostře sledované“, neboť o nich hřímají i západní média. Proto ona nervozita.

Dovolím si lehounce zabilancovat, protože politický vývoj v zemích Visegradu se nepřímo dotýká i nás, českých obětí politického marketingu a dezinformingu. Stačí jen nahodit střípky faktů: vražda investigativního novináře Jána Kuciaka i s jeho družkou Martinou Kušnírovou, zřejmě na politicko-mafiánskou objednávku; násilné vyhrožování stávající prezidentce Zuzaně Čaputové; nedávná vražda (a následný sebemord jejího strůjce) dvou LGBT+ hostů baru Tepláreň, již doprovázel i 65stránkový politický manifest; ostrá rvačka bývalého ministra s expremiérem; halasné brojení ze špiček jedné z nejsilnějších partají v zemi proti nelegálním migrantům, „liberálnímu fašismu“, všem LGBT+ iniciativám, jež prý ohrožují národ, ruku v ruce s leštěním moskevských klik. Vše nasvědčuje hluboké strukturální korupci.

Slovensko si zkrátka žije dle temného scénáře, k němuž však – na to bych nezapomínal – máme i v Česku slušně „nakročíno“. Třeba to celé dobře skončí; dnes večer se uzavřou volební místnosti a začnou se sčítat hlasy. Třeba strana Progresívne Slovensko o fous vyhraje nad Ficovým SMERem [v průběhu přípravy čísla už jsou výsledky jasné; s přehledem zvítězila Ficova strana, pozn. red.]. Znovu se však potvrzuje, že demokratická pestrost nakonec vede k binaritám, upřímně tedy věřím, že aktuální číslo Tvaru se k podobnému omezení nesníží: zčerstva se dozvídám, že Státní cenu za literaturu získává Jiří Kratochvil, jehož poťouchlou, svěžím perem napsanou povídku „Zvíkovský rarášek“ najdete na straně 12. Laureátovi za celou redakci gratuluji! Pozoruhodných próz najdete v čísle vícero. Namátkou zmíním výrazem sytý, eroticizující příběh Martina Maříka nebo odvážný pohled na vesnické prostředí – včetně ochutnávky dialektu – v povídce Vojtěcha Bohuslava. Z poezie jistě stojí za hřích vyzrálé verše mladé Phily Primus nebo minimalistické básně Rose Ausländerové v překladu Šimona Grimmicha. Rubrikou Dvakrát navazujeme na diskusi Ondřeje Lipára s Johanou Lomovou (Tvar 14/2023) o statusu umělce: Jan M. Heller a Alena Šidáková Fialová v ní reflektují román violoncellistky Zuzany Dostálové Karneval zvířat, jenž se obrazy bídy našich hudebníků jen hemží. Snad i tato troška přispěje do mlýna společenské debaty. Titulní rozhovor čísla pořídila kolegyně Simona Martínková Racková s prozaičkou Ivou Hadj Moussou, jejíž profesí je dětská psychoterapie – a zálibou black metal a další extrémní hudební žánry. Nu což, každý si potřebuje nějak „odfrknout“, upustit páru…

Pestrou četbu!