Milé čtenářky, milí čtenáři,

můj oblíbený básník Michal Maršálek si jako motto své dosud poslední sbírky zvolil starý vtip:

Dva na sebe volají přes řeku:
Prosím tě, jak se dostanu na druhý břeh?
Co blázníš, vždyť už tam jsi!

Co nám touhle anekdotou chtěl básník říci? Jeho samého se radši ptát nebudeme. Básníci svoji tvorbu vysvětlují neradi, a dobře tak. Je ovšem rozdíl mezi vysvětlováním a… nasvětlováním, řekněme. O to druhé se k mé nemalé radosti pokusili dva mladí, ale v české poezii již plně etablovaní ostravští básníci Dominik Bárt a František Hruška. Jsou to kluci bouřliváci a umějí provokovat. Já si jejich „volný hovor o poezii, o jejím čtení, kterým vše teprve začíná, o jejím psaní, které ještě neznamená nic, o Gilgamešovi, sociálních sítích a cestě kolem světa“ užil a vychutnal, zároveň si však umím představit, že vzbudí reakce nejrůznější. A to je dobře! Vždyť proto – či také proto – Tvar vydáváme.

V osmdesátých letech, když jsem byl plus minus v jejich věku, měl jsem to osudové štěstí (za něž nikdy nepřestanu být vděčný), že jsem mohl chodit pro rozumy k Milanu Uhdemu, Jiřímu Kratochvilovi, Egonu Bondymu… Dodnes z toho někde v sobě žiju. Doba byla ovšem jiná. Tak jiná, že „dnešní mladí“ (sousloví, které často používal Bondy) si to jen stěží umějí představit. Ten režim nebyl jen šedý, absurdní, kafkovský…, ale byl i zlý. Bezvýhradně souzním s Ivanem Divišem, že komunismus je zlo. (Nebo je snad náhoda, že tavárišči z KSČM se mohou přetrhnout, aby nám vnutili myšlenku, že EU a USA vidí hrůzu na Ukrajině „jednostranně“?) Jenže: v té tmě zároveň planuly ohně. A u nichž bylo možné se s ostatními „ztroskotanci a samozvanci“ sdílet a zakoušet podstatné.

Po sametové euforii se navzdory všem našim očekáváním ono jasno začalo nezadržitelně drolit až k dnešní značné nepřehlednosti. Ideové a ideologické menu současnosti je tak bohaté, že se mi z toho někdy až točí hlava. Magor jednou v interview řekl něco v tom smyslu, že dnešní mladí to mají mnohem těžší, protože zatímco „za bolševika“ bylo zlo zjevné, dnes není vidět, protože prosakuje tak nějak všude. To vystihuje i moje pocity, pokud jde o zeitgeist. A o to větší radost mám z takových vášnivých milenců poezie, jakými jsou Dominik a František. Zapalují ohně, u nichž je možné se hřát. Ne na sebe štěkat, ale naslouchat si: s lehkostí, humorem, ale velmi pozorně.

Pamatujete ještě tu bouři v hrnku vody kolem angažované poezie? Tu úsměvnou aférku s jepičím životem? Nemám pranic proti angažovanosti, naopak. Mám ale mnoho proti pseudoangažovanosti, která se nabuzeně rozhlíží kolem a v duchu kalkuluje: Tak kterou niku obsadím teď… Poezie je přeci niternost – a ne koncept, ne kalkul, ne věření v ideje (ty či ony). Angažovanost ano, ale musí jít zvnitřku a chtít ven. Pokud se jí to podaří, pak můžeme číst takové rozhovory (a takové básně), jaké spolu vedou (a jaké píší) tihle dva sympatičtí kaubojové, kteří vzdor svému mládí vědí, že řeka má dva břehy.

Přeju vám „lidství, pivo, sex a přátelství, stromy a tak“ – a vzrušující čtení!