Milé čtenářky, milí čtenáři,

číslem Tvaru, které držíte v rukou, prorůstá zahradní téma. O zahradách by bylo možné sepsat nekonečné množství textů, každá z nich je borgesovsky nekonečnou knihovnou příběhů. Ostatně v jediném gramu půdy lze nalézt více organismů, než kolik je lidí na celé planetě. Ve vzdušném prostoru se jedna zahrada propojuje s dalšími krajinnými celky, ať už díky ptactvu, které roznáší semena rostlin, nebo díky sporám hub, které – ač neviděny – zaplňují vzduch a plují po větru (při každém nádechu vdechneme jednu až deset spor, které houbové plodnice vypustí – během čtení tohoto editorialu tedy možná vdechnete až pět set takových výtrusů). Ani v podzemí nejsou dodržovány hranice vymezené ploty, protože obyvatelé zahrad jsou mnohdy provázáni podhoubím, které propojuje jednotlivé stromy, přičemž mycelium, tyto jemné a téměř neviditelné kořenové vlásky, může pokrývat celé kilometry čtvereční. To činí z hub největší organismy na planetě. Jak ale psát o tak komplexních systémech?

Nabízíme několik různých žánrů a přístupů: Marie Iljašenko poskytla do tohoto čísla své básně „milostné a botanické“ a navíc i fejeton o městských zahradách a čistotě. Mám radost, že básník Václav Vokolek poskytl své texty věnované zahrádkářským koloniím, které sice již byly vydány knižně, nicméně my jsme je „přesadili“ do nové půdy, konkrétně do eseje o tom, jak může české zahradničení inspirovat okolní svět. Věřím, že se jim v tomto novém substrátu bude dařit. V neposlední řadě doporučuji také ukázku z chystaného překladu knihy Thomase Berryho, ekologického myslitele, který svým uvažováním o planetě a životě na ní ovlivnil celé generace čtenářů.

Ovšem nejen zahradami živ je člověk. Těší mě, že přinášíme rozhovor s Karin Lednickou, jejíž prvotina Šikmý kostel patří k pozoruhodným románům, o němž se nejenom mluví, ale který je především hojně čten! V tomto čísle se ale také loučíme se dvěma osobnostmi, které formovaly českou intelektuální krajinu. Svatava Antošová ve svých textech připomíná Jana Sokola a Jiřinu Šiklovou, kteří nás v nedávné době opustili. S oběma jsem se mohl setkat vždy jen letmo, ale fascinovala mě vlastnost, kterou sdíleli: Téměř přirozená schopnost říci nahlas vlastní názor, a to bez ohledu na to, zda vyvolá souhlas, či pobouření. A teď pozor: Taková dovednost bývá mnohdy banalizována a bývá přiřknuta komukoli, kdo nahlas vytrubuje vše, co mu zrovna projde hlavou. Jenže to je pouze artikulace mozkových zkratů – Jan Sokol a Jiřina Šiklová byli obdivuhodní v tom, že jejich názory vyrůstaly z mnoha let usilovné píle, studia, vzdělávání se. Jednalo se o výsledky důsledné kultivace a destilace myšleného, kterou posléze odmítali zadusit a obrousit jenom proto, aby někoho, nedejbože, nenaštvali. Také díky této „kultivované živelnosti“ Sokola a Šiklové se domnívám, že rozloučení s nimi vhodně vrůstá do zahrady tohoto čísla.

Přeji živelné čtení!