Milí čtenáři Tvaru,

jsou to ale těžké časy! Pro nás pro všechny. Školy i restaurace jsou zavřené, divadla nehrají a v kinech se nepromítá, cestovat ven z republiky už také nemůžeme. Jedna odbornice přirovnala míru stresu, kterou nyní zažíváme, k válečné situaci. Nejhorší je, že nevíme, jak se bude pandemie koronaviru u nás i ve světě vyvíjet, zda pomůžou vyšší teploty, nebo bude virus i proti nim odolný. A dlouhý seznam nejistot ještě zesiluje vědomí, jaké obrovské ekonomické a sociální následky tato krize přinese. Přiznám se, že se nemohu ubránit jisté fascinaci, jak cosi tak nepatrného, jako je virus, může převrátit celou civilizaci naruby. Přinejmenším to v člověku budí jistou úctu k řádu, který nás, jak vidno, přesahuje. Naše životy jsou vetkány do celkové tapiserie živých organismů, to nezmění žádné naše civilizační výdobytky. Jsme zranitelní, protože jsme živí. Je přirozené, že se nyní všichni bojíme, je to lidské a pochopitelné. Máme-li však žít i uprostřed takové situace, nesmí nás strach zcela pozřít. Místo toho je potřeba jeho intenzitu transmutovat v bdělost a odpovědnost. Co je na této situaci znepokojivé, je i zvláštním způsobem útěšné, v situaci ohrožení jsme všichni, i když ne každý stejnou měrou. Pochopitelně mám strach o svoji maminku i řadu starších přátel, protože pro ně je tato „bílá nemoc“ dneška zvláště nebezpečná. Ohrožení a strach o naše blízké nás nyní všechny propojuje a je třeba si toto propojení zvědomovat, i když od nás současně bezpečností opatření vyžadují větší distanc a případně izolaci. Toto propojení se může projevit jako vzájemná ohleduplnost a všímavost. Každá krize je současně příležitostí věci jinak, nově nastavit. Všechno špatné je pro něco dobré. Zcela jistě si trochu oddychne příroda, což není v čase dlouhodobé klimatické krize vůbec k zahození. A my, kteří se teď musíme různými způsoby omezit, můžeme současně objevit pomalost, klid a ticho, kterých se nám v běžné, nekrizové situaci mnoho nedostává. Kéž by tento vynucený klid vedl k přehodnocení hodnot. Kéž by nesmyslnou a destruktivní tendenci naší civilizace obrátil v protipohyb směřující k civilizaci jiné, prostoupené šetrností k životnímu prostředí a větší sociální harmonií.

A aby těžkých a bolestných událostí nebylo málo, ještě jsme ani pořádně nestačili oplakat našeho přítele a kolegu Stanislava Dvorského a už si smrt vzala dalšího muže spojeného s naší redakcí. Jak víte, do věčné slávy odešel Mirek Kovářík, recitátor a básník, mnohaletý člen výboru Tvaru, člověk, který se obří měrou zasloužil o šíření poezie u nás. Bože, kolika neuvěřitelným básním poskytl tento vzácný šarmantní člověk svůj hlas! Osobně si chci uchovat vzpomínku, jak mi jednou ve svém malostranském bytě bez přípravy odrecitoval dlouhou pasáž ze Zahradníčkova Znamení moci.

Přeju nám všem tichou odvahu. Prosím opatrujte se!