Milí čtenáři Tvaru,

třetí číslo patří tak trochu autorkám. Otevírá je rozhovor s Emmou Kausc, pozoruhodnou mladou dámou, jejíž autorský výraz zahrnuje poezii i prózu (tu druhou více oblibuje, ta první ji proslavila). Vždy, když Emmu potkám, mám takový dojem, že vidím feministickou podobu agenta 007 kombinovanou s ruskou šlechtičnou, která vyrostla v exilu. Tahle jiskřivost má v sobě jistě špetku hravé ironie, když se ale dáme do řeči, nakonec mě na Emmě nejvíc fascinuje její ryzí vážnost, které se letmo dotýká i v našem rozhovoru. Kdysi jsem do Tvaru napsal jakousi obhajobu vážnosti proti ironickým grimasám v životě i v literatuře, a tak mě těší, že můj tehdejší postoj nepatří do starého železa, neboť jej lze nalézt i u této výrazné autorky nejmladší generace. Emma sama se za představitelku či mluvčí své generace nepovažuje, což lze vzhledem k jejímu komplikovanému tvůrčímu naturelu chápat. Na druhé straně osobně mám některé rysy příslušníků mladších generací (ať už jde o mileniály, nebo o generaci Z) rád: líbí se mi jejich etická citlivost, smysl pro solidaritu, ekologická senzibilita i otevřený feminismus. Že někteří z nich mají až přílišnou potřebu definovat sebe i svět? Tak ať! To jsou jen kosmetické vady… Jejich opravdovost je mi mnohem bližší než kultura výsměchu a sebezahleděnosti, s níž se občas (a možná častěji než občas) setkávám u některých svých generačních souputníků i ještě starších. Jak mě irituje všechna ta touha někoho ztrapňovat, ta studená sebezahleděnost do vlastních malých nafoukaných já! To je mému whitmanovskému naturelu zcela cizí. Radši být trapný a milovat svět!

Vedle textů Emmy Kausc naleznete v čísle i poezii několika skvělých básnířek, jmenovitě Marie Šťastné, Terezy Riedlbauchové, Ingrid Artezz a Anny Beaty Háblové. Velmi šťastná vlna přivála jejich texty do čísla vycházejícího právě ve dnech, kdy si připomínáme výročí narození jedné z největších českých spisovatelek vůbec: před dvěma sty roky přišla na Boží svět Božena Němcová, autorka mimořádného díla i bytost těžce životem zkoušená. Němcovou miluju už dlouho, především některé její hrdinky, magickou a transgresivní Viktorku i tak trochu transsexuální Karličku a samozřejmě divoce chytrou Báru; také některá pastelově básnická místa jejích próz i pár nádherných dopisů. Škoda že snaha interpretovat její dílo v kontextu feminismu dosud neopustila akademickou půdu a že v posledních letech se vžil Bělohradského povrchní soud o „národní idylce“. Filosof Mojmír Hrbek říkával, že Němcovou je možno pochopit až po čtyřicítce. Možná je to pravda – a možná má pravdu Emma Kausc, že klasiky je třeba číst už od raného věku… Němcová rozhodně není fosilií z povinné četby.

Přeji vám živé čtení.