Milí čtenáři Tvaru,

není to tak dlouho, co se diskutovalo o environmentální poezii – a jak by také ne. Klimatická krize tu totiž s námi zůstává a s ní i otázka budoucnosti planety nebo přinejmenším řady ekosystémů – a samozřejmě lidstva. Není tedy nic divného, že se toto téma dostává i do poezie. A jistě není zvláštní, že tak jako kdysi v případě angažované poezie i tato angažovanost má své odpůrce, ač mnohdy nečekané. Je environmentální poezie jen móda, která po pár sezonách odvane? Myslím, že to s ní nakonec dopadne jako s angažovanou poezií. K té se dnes sice téměř nikdo nehlásí, ale současně se angažované motivy staly součástí poezie trvale. Za pár let již nebude třeba „environmentální téma“ zdůrazňovat, což neznamená, že jeho naléhavost pomine. Pár zajímavých básní i sbírek, jež se tu otevřeněji, tu zastřeněji tématu věnují, už v české literatuře máme, ale nedávno vydaná sbírka Jonáše Zbořila Nová divočina pro mě představuje mimořádnou událost, která téma nastoluje radikálně. Suverénní a současně jemný básnický výraz se v případě Zbořila napájí z autentického vnitřního zdroje, a tak vznikla sbírka hravá i vážná, imaginativní a současně ostře přítomná. Myslím, že pro environmentální poezii buducnosti to bude klíčová kniha. I proto jsme Jonáše v tomto čísle zpovídali.

Do dvanáctky přispěl také Jacques Rupnik, který nám jako jedinému českému periodiku poskytl původně francouzsky napsaný text „Viktor Orbán a střední Evropa tváří v tvář Covidu-19“ v překladu Sáry Vybíralové. Není to veselé čtení. Orbán je jedním z politiků, kteří od imigrační krize systematicky posouvají hranici možného směrem k úplné dekonstrukci liberálně-demokratického řádu. „Tito politici,“ píše Rupnik,

sázejí na oslabení liberálních demokracií a Evropské unie a doufají, že sami díky tomu po krizi posílí. Evropská unie bude muset v následujících měsících (a letech), kdy ji čeká vážná hospodářská recese a s ní související pokušení ustoupit z vydobytých pozic, hájit své hodnoty a principy právního státu, na nichž je založená.

V Evropě nás ještě čekají těžké časy. I když systémová krize u nás naštěstí zatím není tak hluboká jako v USA, které v těchto dnech prožívají masové bouře vyvalené rasovou policejní vraždou nevinného člověka.

Do třetice bych rád upozornil na nový překlad poem Vladimira Majakovského, z něhož naleznete ukázku na stranách 7–8 a který má vyjít ve dvou svazcích letos v nakladatelství Academia. Autory nového překladu jsou Jana Kitzlerova a Vojtěch Frank. Je to odvaha Majakovského překládat! Nejen kvůli předsudkům, ale také kvůli předchozímu překladu. Taufer byl sice zrůda, ale jeho překlady Majakovského a Chlebnikova jsou skvělé. Nicméně počin obou překladatelů si už nyní zaslouží uznání: jakkoli nemusíme sdílet básníkovo revoluční nadšení (obzvlášť ve zpětném zrcátku dějin), o výjimečnosti jeho poezie lze pochybovat sotva.

Přeji vám živé čtení!