Milí čtenáři Tvaru,
píšu tento editorial v den, kdy končí nouzový režim. Roušky sice ještě nějakou dobu nosit budeme a dodržovat rozestupy také, ale život je už mnohem uvolněnější. Je to nádech po dlouhé pauze? A nečeká nás další „morová“ rána na podzim a v zimě? To by byl temný čas. Každopádně v našich končinách se zatím můžeme opatrně radovat, i když jistotu v těchto časech lze mít sotva. O naší době se často říká, že je apokalyptická. Apokalyptické motivy provazují sbírky slovenského básníka Michala Talla, jedné z nejvýraznějších postav česko-slovenské básnické scény, pro niž mě mnohokrát napadl archaický výraz vidoucí. Tallova poezie se rozpíná od chladivé racionality k magmaticky horkému zřídlu imaginace, proniká ji romantická jednota mezi osobním milostným a kosmickým životem. Jen se začtěte do jeho lautreamontovské knihy temnoty, z níž nám poskytl několik jasnozřivých ukázek. Na konci našeho rozhovoru si Tallo z ucha vyškubne havraní pírko, černé s tmavě zeleným nádechem, a to náhle zbělá nadějí:
Apokalypsa nemusí znamenať koniec všetkého. Môže byť príležitosťou nového začiatku. Najprv sa však musíme prebudiť: aj tieto dni ukazujú, koľko nových dobrých vecí v sebe objevujeme tvárou v tvár hrozbe možného konca. Vieš, je vlastne možné, že apokalypsa už prebehla, iba sme si to ešte akosi nevšimli. V posledných rokoch mám také čoraz silnejšie podozrenie. Nakoniec však všetko bude v poriadku: verím tomu, so všetkou vážnosťou.
Hned si vzpomenu, že apokalypsa je kalich, z něhož se vyjevuje pravda času, nikoli pouhý zánik.
Shodou okolností je v tomto čísle ještě jedna vidoucí. Sylvie Richterová ve své meditaci o dvojích uplynulých Velikonocích a jejich hvězdných souvislostech říká:
“Ano, svět půjde dál, ale jiným způsobem, než jsme si ještě před chvílí představovali. Ohlížím se na loňské svátky oddělující zvěstování z nebe od vědomí ve hmotě a snažím se shromáždit události, které k té bez povšimnutí ponechané, a přitom tak výmluvné okolnosti Velikonoc patří. Určitě k ní patří požár Notre Damu v Paříži. Jakou křížovou cestu letos jarní svátky ukazují? Namísto trnové koruny koronový virus? Kde se bere víra, že toto všechno nic neznamená?”
Ta poslední otázka mi bude dlouho znít v uších. Má-li této době zazářit hvězda spolubytí a obnovit život, je nanejvýš nutné přestat banalizovat skutečnost. Ano, kde se bere víra, že to nic neznamená? Že se svět děje bez souvislostí?
Jak hluboké otázky klade tahle doba. Jen je potřeba začít vidět srdcem. Olga Stehlíková mi řekla, že darem karantény je návrat lásky. Vší tou vzájemnou odkázaností v izolaci najednou prosvítá to, co je bytostně důležité.
Přeji četbu srdcem!