Milí čtenáři Tvaru,

letos se náš obtýdeník věnuje ozvěnám různých literárních směrů a hnutí v minulosti. Po surrealismu nyní beat generation. Máme k tomu podstatnou záminku: 24. března oslaví sto let básník Lawrence Ferlinghetti, což je samo o sobě úctyhodné. Bože, beatnici… Ještě dnes cítím ten svěží závan po celém těle, když jsem poprvé četl Kerouacovo Na cestě, tu bopovou třaskavou energii, to opojné napojení na život, tu elektrickou vášeň tady a teď, kterou však od počátku podkreslovala spodní linka melancholie. A nezapomenu na první setkání s litanickými verši Allena Ginsberga – vesmír se mi díky nim rozezvučel v mysli, burácel vizemi & mantrami, sexem, drogami a posvátnými vidinami. A jak nevzpomenout první četby Burroughsova Nahého oběda, z něhož jsem halucinoval za bílého dne?! Beatnická generace v padesátých letech prorazila tuhé konformistické pláty tehdejší společnosti a obnažila tzv. americký sen. Ukázala, že se v něm může život změnit v noční můru. Právě tohle materialistické klima chtěli beatnici nabourat. Využívali k tomu různé strategie vědomí, např. spontaneitu psaní, užívání drog i studium východních duchovních tradic. Tento únik z klimatizované noční můry se ovšem pochopitelně vždy nezdařil. Nicméně i svou úžasnou tvorbou a nekompromisním životním postojem, především ale vášní pro život zůstávají beatnici inspirativní i dnes. V těchto temných časech možná obzvlášť.

U nás byla beatnická generace od začátku přijímána s velkým nadšením, je proto logické, že jsme o rozhovor požádali legendárního Mirka Kováříka, který je s příchodem beatnické poezie neodmyslitelně spojený. Rozhovor se navíc přednostně zabývá právě Ferlinghettim. A tento teď již téměř stoletý básník je v čísle zastoupen vlastními verši ve skvělých překladech Jana Zábrany. O přijetí beatniků u nás ve srovnání s jejich domovskými Spojenými státy si můžete přečíst také v rozsáhlé recenzi Františky Zezulákové Schormové. Petr Král, s nímž sdílím lásku ke Kerouacovi i přesvědčení, že ti, kdo Kerouaca nemají rádi, jsou pitomci, pro nás napsal drobný, leč kouzelný a inspirovaný esej „Ach, Bumsy!“. Smutnější roviny Kerouaca připomíná Kamil Bouška v recenzi na jeho román Andělé zoufalství. Allena Ginsberga v čísle pak připomenou dvě unikátní básně Olgy Stehlíkové a Věry Rosí složené jako připomínka Ginsbergovy slavné návštěvy v Praze v roce 1965.

Přeji vám beatnické čtení!