Milí čtenáři Tvaru,

souhrou okolností se z čtvrtého letošního čísla vynořuje motiv cizince. Hlavní rozhovor čísla nám poskytl chilský spisovatel Jorge Zúñiga Pavlov, žijící přes třicet let u nás. Tento pozoruhodný člověk charakterizuje svoji zkušenost cizince takto:

Odstup má každý, kdo je v zemi cizinec, myslí dvěma jazyky a sleduje dění nejen v Česku, ale i jinde. Ve chvíli, kdy se staneš cizincem, se nepřestaneš zbavovat nánosů, které si neseš s sebou, a ani si nestihneš osvojit nánosy nové, jak to říkával Céline. Zůstaneš v jakémsi limbu, prostoru ,mezi tím‘.

Naslouchat „cizímu“ hlasu se však vyplatí především nám „našincům“, neboť pohled z pomezí v sobě nese leckdy výjimečnou ostrost a přesnost, schopnost nenechat se ošálit a uchlácholit iluzemi. Takové jasné vidění je hořkosladkým plodem vykořeněnosti. Z této perspektivy vývoj naší země moc vábně nepůsobí. Od radostných a nadějných vyhlídek porevoluční doby jsme skončili v uzavřeném kokonu, do něhož se většina společnosti zavíjí ze strachu před čímkoliv cizím, čehož dokladem byla i příšerná reakce na migrační krizi. Dokladem řečeného je třeba také fakt, že padesát procent lidí u nás pokládá za největšího světového státníka prezidenta Zemana.

Ovšem cizincem lze být i v rodné zemi. A tak se v tomto čísle zcela symbolicky Pavlov potkává s Josefem Strakou a jeho prozaickou knihou Cizí země, kterou recenzujeme v rubrice Dvakrát. Straka má pro téma exilu a vykořeněnosti šestý smysl. Ve své poslední knize jej ovšem jeho čich zavedl k neúprosnému demaskování první třetiny naší polistopadové éry, která začala nanejvýš barvitě a nadějně, ale postupně přešla do odstínů šedi takového toho normálního českého kapitalismu. V tomto smyslu se náš současný marasmus nezrodil kdesi v pekelných hlubinách, nýbrž je vcelku zákonitým následkem oné pozvolné normalizace v duchu ostrých podnikatelských loktů a tržního fundamentalismu, v duchu přehlížení všeho sociálního, kulturního a etického, které se od poloviny devadesátých let začalo prosazovat. A právě tento přechod Straka citlivě líčí, evokuje jej svým melancholickým a naléhavým básnickým jazykem, snad aby mu tak čelil.

Odcizeni ovšem můžeme být vůči vlastní kultuře i z příčin méně ušlechtilých, než jsou ty Strakovy. Někdy to může být i projev nezájmu či chabé fantazie. Už delší dobu se domnívám, že naši vývozci kultury se nedostatečně starají o propagaci české poezie v zahraničí. Dokladem toho může být i slabší zastoupení básníků mezi autory pozvanými do Lipska na knižní veletrh, jehož hlavním hostem bude letos česká literatura. Škoda, česká poezie je v posledních letech v mimořádné kondici a takový pohyb nebude trvat věčně.

Přeji vám neodcizené čtení.