 |
|
Nové číslo Tvaru
20/2019
Milí čtenáři Tvaru,
dvacáté číslo je netematické, pestré a živé jako samba v ulicích Havany. Otevírá je rozhovor s výraznou spisovatelkou a překladatelkou mladší generace Terezou Semotamovou. Čtenáři našeho elektronického magazínu Ravt znají v posledních dvou letech Terezu především díky jejím úžasným Pádlům, v nichž opakovaně upozorňovala na osudy tu i onde pronásledovaných spisovatelek a spisovatelů. V rozhovoru se Tereza vyslovuje i k dalším veřejným otázkám – k aktivismu v církvi nebo feminismu, který definuje jako vzájemnost. To vše bez špetky fanatismu či
dogmatismu, zato s nadhledem a jemným humorem. Jak se mi ten její přímý a současně vlídný způsob myšlení líbí! Jak lehce a svižně proráží krusty předsudků! Také si myslím, že budoucnost buď bude vzájemná, nebo nebude. Když na konci rozhovoru Tereza říká
A to je to, co každý chce. Mít svůj domov,
zní to melancholicky, neboť často si ve světě doma nepřipadáme. Má-li náš svět být současně i domovem, bez vzájemnosti se neobejdeme. Jen vzájemnost může ze světa udělat domov.
Pro obyvatele Havany je jistě domovem i jejich čarovné a přeludné město. Mám k Havaně domácký vztah, ačkoliv jsem v ní nikdy nebyl. Havana byla totiž často námětem rozhovorů u nás doma. Moje maminka v ní pracovala a těsně před začátkem normalizace se z ní vrátila. Zažila doznívání jejího amerického lesku i tehdy ještě svěží revoluční dech, který později tak zkysl. A protože Havana oslavila nedávno 500. výročí, nechali jsme ji promluvit v básních a textech předních kubánských autorů, mezi nimiž nalezneme velké spisovatele, jako např. Josého Lezama Limu, Reinalda Arenase nebo Virgilia Piñeru. Malou antologii havanských básní sestavil zázračný překladatel Petr Zavadil původně pro stanici Vltava. Ta nám vlídně pásmo poskytla, včetně básní, které do pořadu zařazeny nebyly.
Z překladové prózy si vaši pozornost zaslouží ukázka z knihy v tisku Sparsholtova aféra významného britského spisovatele Alana Hollinghursta, k jehož věhlasu u nás paradoxně přispěl rozhlasový radní Kňourek. Ano, vzpomínáte správně na „penisovou kauzu“, která se stala jednou ze záminek, jak se zbavit šéfredaktora Vltavy Petra Fischera. Hollinghursta tehdy Kňourek skandalizoval coby pornografa a aktivistu, přestože jeho prózy jsou až flaubertovsky jemné. To je zase odvrácená strana našeho malého domova!
A aby domova nebylo málo, doporučuji prózu českou: „U nás doma“ spisovatele a divadelníka Arnošta Goldflama.
Přeji vám vlídné čtení.
|
Rozhovor s Terezou Semotamovou
Ptá se Milan Ohnisko
Alan Hollinghurst
Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.
Próza
Reinaldo Arenas, José Lezama Lima, Julián del Casal, Rolando Escardó, Virgilio Piñera, Néstor Díaz de Villegas
Poezie
Rozhovor s Ondřejem Hrabem
Naštěstí jsme o prázdninách měli volnou Archu, tak jsme si tam na týden postavili repliku avignonského divadla i s příslušnou křivkou viditelnosti a s menším pódiem, abychom si vyzkoušeli, jak bude fungovat dění na scéně, projekce a jak se sehrajeme s francouzskými titulky. V Avignonu jsme pak měli na přípravu jen dva a půl dne, což je samozřejmě málo…
Ptá se Marek Toman
Arnošt Goldflam
Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto. Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“
Próza
Tony Judt – Zapomenuté 20. století
Jistě, máme i dnes své intelektuály, ale ti jsou buď málo vidět a slyšet, anebo se mění v duchu bitvy v Orgreave v uvřískanou rekonstrukci sebe samých.
Reflektuje Svatava Antošová
Obecenstvo se rozchází. Stodola, ta obrovská vznešená stodola, připomínající antický chrám, má vrata dokořán, vržou, jsou vidět girlandy z papírových růží, ty ze scény korunovace, špinavé talíře se zbytky jídel, povalují se na dlouhém stole, po nakousnutých dortících lezou mouchy.
Slovo
Evelyn Deutsch-Schreinerová
Pro rakouskou identitu hraje divadlo tradičně velkou roli. Navíc musí překonávat rozpor mezi tím, že je na jedné straně platformou politického establishmentu, a tím že ho na druhé straně autoři a autorky využívají ke kritice politiky.
Esej
Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.
Sloupek
|
|
|
|
|
|
