Milí čtenáři Tvaru,

letošní dvanácté číslo mi dělá obzvláštní radost. Naleznete v něm exkluzivní rozhovor se slavným polským básníkem Adamem Zagajewským – během nedávné básníkovy návštěvy Prahy jej pro nás připravila polonistka Lucie Zakopalová. Dále rozhovor s významným egyptským spisovatelem s Hamdím al-Gazzárem. A konečně vřele doporučuji vzpomínku na italského básníka a bohemistu Angela Maria Ripellina, kterou pro nás napsala jeho žačka Sylvie Richterová; výročí této osobnosti připomínáme také přetištěním první recenze na jeho epochální dílo Magická Praha, kterou napsala rovněž Richterová, a ukázkou jeho poezie. A radost mi dělá i nová barevná příloha o literatuře pro děti a mladé čtenáře Triangl, kterou v tomto rozšířeném čísle naleznete též.

Život je ovšem plný stínů. Celé dva týdny, kdy jsme připravovali toto číslo, procházejí literaturou různé kauzy, menší či větší. O nominaci normalizačního básníka Karla Sýse na státní vyznamenání si lze přečíst v tomto vydání glosy Svatavy Antošové a Karla Pioreckého. I kdybych nezohlednil Sýsovu normalizační dráhu, nechápu, proč by měl dostat cenu za jednu vcelku dobrou knihu, a to ještě od státu, který nenávidí! Někteří ale zřejmě zkoušejí, kam až lze v této zemi zajít… Roztrpčil mě také text Ondřeje Horáka v Lidových novinách „Česká malost na světové úrovni“, v němž jako jeden z křiklavých příkladů malosti uvádí, že Olga Stehlíková byla předsedkyní poroty Ortenovy ceny v době, kdy porota přidělila ocenění knize Ondřeje Macla Miluji babičku víc než mladé dívky, jíž Olga dělala odpovědnou redaktorku. Ondřej Macl napsal opravdu skvostnou knihu a cenu si zaslouží právem. Proč se hned připisuje Stehlíkové zlý úmysl? Olga je vůbec častým terčem nepřátelských střel. Proč? Protože dělá svou práci dobře? Protože je to skvělá autorka a zvládá hodně věcí? V inkriminovaném textu se Horák opřel taky do mě, protože jsem poskytl svému kamarádovi (je jím míněn Kamil Bouška) rozsáhlý prostor, aby odpověděl na jednu špatnou recenzi na mou knihu (je míněna recenze Barbory Čihákové). Prostě „jánabráchismus“! Nevím, co přesně myslí Horák tím rozsáhlým prostorem, protože se jednalo o glosu na půl strany, ale pokud by Barbora Čiháková reagovala, prostor bychom jí poskytli rovněž. Kdyby Ondřej Horák četl Tvar pozorně, věděl by, že v něm za mé éry vyšly na moje knihy dvě spíše negativní recenze, v jedné dokonce stálo, že má poezie je vhodná pro teenagery. Autor této recenze i nadále pro Tvar píše… Každý, kdo Tvar zná, ví, že žádné seznamy kamarádů (nebo – nedejbože – nepřátel) nevedeme. A že máme přátele? Inu, máme. Na tak malé literární scéně, jako je ta naše, se prostě lidé často znají a přátelí. Možná jsem udělal otištěním Bouškovy reakce chybu, možné to je. Ale radši chybuji, než soudím druhé.

Ještě tu máme třetí kauzu, z níž jsem skutečně rozbolavělý. Týká se básnířky Marie Feryny. V době vzniku tohoto editorialu nemám k dispozici její vyjádření, nepovažuji tedy za rozumné k případu více napsat. Zcela ho ignorovat vzhledem k jeho závažnosti ale taky nemůžu.

Přeji vám inspirativní čtení!