Milí čtenáři Tvaru,

téměř vždy je osvěžující, když nás realita překvapí. Letošní udělení Magnesie Litery v kategorii próza překvapením jistě bylo. Márquezovsky nazvaná novela Láska v době klimatických změn mezi favorizované tituly nepatřila, přesto cenu získala. Její autor Josef Pánek pracuje v oboru bioinformatiky a za spisovatele se dle svých slov nepovažuje. Což o to, i mnoho jiných spisovatelů se za ně nepovažovalo, a přesto napsali významná díla. Sympatické je, že v Pánkově novele i v jeho myšlení hraje významnou roli příroda, a ta je z povahy věci plná překvapení. Pánek, jak vidno i z našeho rozhovoru, přírodu nevnímá jako pouhý objekt, s nímž je možno libovolně zacházet. Spíše je s ní intuitivně spojený: „A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – v podstatě vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt. Jak to je v knize popsané, že lezu do nějakého kopce, na nebezpečnou sopku, to se mi opravdu stalo. Najednou jsem intuitivně věděl: ,A už ani krok! Teď musíš zpátky.‘ A nevíte, jak to víte. Ale víte to. Možná se v tom projeví něco dávného, protože jsme spojení.“

Jak už jsem onehdy psal, letos nám ekologická linka protkává celý ročník Tvaru. A je to linka nejen zelená, ale i výstražně červená. Stačí si všimnout, že jaro letos nebylo, protože po zimě přišlo bleskově léto, že ekologové i zemědělci nás varují, že půda je suchá jako troud. A tento trend bude pokračovat i v dalších letech. Jako bychom byli na prahu oné pusté země, kterou kdysi evokoval velikán modernismu Eliot. Pustá země potřebuje uzdravit. Králi rybáři musí být položena soucitná otázka, jinak léčivé síly grálu nemohou proudit. Je zřejmé, že kosmetické eko-firemní finty už nestačí. Vůči bezuzdnému drancování se ozývá samotný život. Z tohoto hlediska je ekologická volba volbou vrcholně racionální. Jenže samotná racionalita už také nestačí, potřebujeme jiné cítění, jiné vnímání světa, který nás obklopuje. Nádherně o tom hovoří filosof Jan Motal v textu „Živé slovo musí být radikální“: „Když svatý František vedl hovory s ptáky či rybami, když promlouval k lesům, polím i vzduchu, v jeho hlase zněla ozvěna nejspodnějších pater této domoviny. Jeho ústy hovořila nejpůvodnější vrstva života, jež zakládá samu tělesnost. Proto je nevyslovitelná, proto se vzpírá tomu, aby byla zkrocena do významu. A tak pohlédneme zvířeti do očí a jako bychom si rozuměli. S úzkostí hledíme na utrpení přírody zhyzděné povrchovou těžbou. Za holomrazů slyšíme skučení lesních bytostí, volajících po prvních paprscích jarního slunce. Empatie a soucit vyrůstají z této zeminy, stejně jako spřízněnost cyklem zrození a zániku, jemuž se nevyhne nic. A zde je zřídlo umělecké obrazotvornosti, díky níž má básník odvahu oslovit chrpu: „Sestřičko!“

Přeji vám živé čtení!