Milí čtenáři Tvaru,

čas nazrál – je tu poslední letošní číslo našeho obtýdeníku. A také Vánoce a konec roku. Přiznám se, že cyklický rozměr existence mě hluboce těší. V neklidných dobách, jako jsou ty naše, je to vlastně jedna z mála konstant. Odkaz ke skutečnosti, že jsou věci, které nás přirozeně přesahují a nelze je svévolně měnit. Každým rokem se ze svátků raduji, ale letos je vyhlížím téměř toužebně. Nikoli proto, že by letošní rok, jenž rychle odchází do nenávratna, byl pouze náročný… Byl jistě rokem, v němž jsme na domácí i světové úrovni zažili řadu otřesů a změn. Ale také to byl rok v mnoha ohledech plodný. I u nás v Tvaru máme za sebou zdařilou sezónu. Jsem rád, že jsme připravili několik opravdu zdařilých čísel. Jsem rád, že se nám podařilo uvést do života literární soutěž Tvárnice, spojenou s anketou o Kritika roku, jejíž výsledky vám oznámím v prvním čísle nadcházejícího roku. Jsem rád, že se nám dlouhodobě rozrůstá čtenářstvo – to nás těší i zavazuje. Jsem rád, že máme za sebou povedené živlové večery. A jsem moc rád, že náš webový magazín Ravt, jehož chod jsme byli nuceni pozastavit, můžeme díky podpoře ze strany Státního fondu kultury od 4. ledna v maličko změněném kabátku znovu zprovoznit – opět s editorkou Olgou Stehlíkovou v čele.

Vyhlížím-li svátky s krajní netrpělivostí, je to především pro samotný sváteční čas: pro ono vybočení z běžnosti. Že se toto vykročení za hranice všednosti pravidelně opakuje, je vlastně nádherným paradoxem času. Poprvé jsem na dřeň mystérium svátečního času zakusil v mocném světelném tichu šabatu v Izraeli. Tehdy jsem si uvědomil, že sváteční čas je jiný. Bytostně jiný… Od té doby se snažím ke každému svátku přistupovat s úctou. Pečlivě. Ze své zkušenosti terapeuta vím, že to v žádném ohledu není jednoduchá část roku, obzvlášť pak pro ty, kdo jakýmkoliv způsobem trpí. Ale vím také, že věnujeme-li svátku alespoň špetku péče – která ovšem nutně musí zahrnovat i rozměr duchovní–, pak se jeho magie rozzáří. O Vánocích se totiž všichni pohybujeme v archetypálním ovzduší, sajeme ho nevědomými i vědomými póry; rituály, symboly a tradicemi se jej účastníme a spoluvytváříme jeho podobu. Ve vánočním svátku se spojují motivy židovské, křesťanské i pohanské. Především je to oslava lidskosti. Vždyť se lidem narodilo dítě, jak zpíváme v jedné staré koledě. Že tohle dítě je božské, ovšem něco zásadního vypovídá právě o našem lidství. A že z tohoto lidství má vzcházet radikální naděje, mě nikdy nepřestane naplňovat radostí. Ať již jsme, nebo nejsme nominálně věřícími (a musím říct, že mi – právě coby křesťanovi – ten rozdíl připadá rok od roku méně důležitý), onen příběh je naším lidským příběhem.

Přeji Vám krásné svátky a těším se na opětovné shledání v novém roce!