Nové číslo Tvaru

21/2017

Milí čtenáři Tvaru,

čas nazrál – je tu poslední letošní číslo našeho obtýdeníku. A také Vánoce a konec roku. Přiznám se, že cyklický rozměr existence mě hluboce těší. V neklidných dobách, jako jsou ty naše, je to vlastně jedna z mála konstant. Odkaz ke skutečnosti, že jsou věci, které nás přirozeně přesahují a nelze je svévolně měnit. Každým rokem se ze svátků raduji, ale letos je vyhlížím téměř toužebně. Nikoli proto, že by letošní rok, jenž rychle odchází do nenávratna, byl pouze náročný… Byl jistě rokem, v němž jsme na domácí i světové úrovni zažili řadu otřesů a změn. Ale také to byl rok v mnoha ohledech plodný. I u nás v Tvaru máme za sebou zdařilou sezónu. Jsem rád, že jsme připravili několik opravdu zdařilých čísel. Jsem rád, že se nám podařilo uvést do života literární soutěž Tvárnice, spojenou s anketou o Kritika roku, jejíž výsledky vám oznámím v prvním čísle nadcházejícího roku. Jsem rád, že se nám dlouhodobě rozrůstá čtenářstvo – to nás těší i zavazuje. Jsem rád, že máme za sebou povedené živlové večery. A jsem moc rád, že náš webový magazín Ravt, jehož chod jsme byli nuceni pozastavit, můžeme díky podpoře ze strany Státního fondu kultury od 4. ledna v maličko změněném kabátku znovu zprovoznit – opět s editorkou Olgou Stehlíkovou v čele.

Vyhlížím-li svátky s krajní netrpělivostí, je to především pro samotný sváteční čas: pro ono vybočení z běžnosti. Že se toto vykročení za hranice všednosti pravidelně opakuje, je vlastně nádherným paradoxem času. Poprvé jsem na dřeň mystérium svátečního času zakusil v mocném světelném tichu šabatu v Izraeli. Tehdy jsem si uvědomil, že sváteční čas je jiný. Bytostně jiný… Od té doby se snažím ke každému svátku přistupovat s úctou. Pečlivě. Ze své zkušenosti terapeuta vím, že to v žádném ohledu není jednoduchá část roku, obzvlášť pak pro ty, kdo jakýmkoliv způsobem trpí. Ale vím také, že věnujeme-li svátku alespoň špetku péče – která ovšem nutně musí zahrnovat i rozměr duchovní–, pak se jeho magie rozzáří. O Vánocích se totiž všichni pohybujeme v archetypálním ovzduší, sajeme ho nevědomými i vědomými póry; rituály, symboly a tradicemi se jej účastníme a spoluvytváříme jeho podobu. Ve vánočním svátku se spojují motivy židovské, křesťanské i pohanské. Především je to oslava lidskosti. Vždyť se lidem narodilo dítě, jak zpíváme v jedné staré koledě. Že tohle dítě je božské, ovšem něco zásadního vypovídá právě o našem lidství. A že z tohoto lidství má vzcházet radikální naděje, mě nikdy nepřestane naplňovat radostí. Ať již jsme, nebo nejsme nominálně věřícími (a musím říct, že mi – právě coby křesťanovi – ten rozdíl připadá rok od roku méně důležitý), onen příběh je naším lidským příběhem.

Přeji Vám krásné svátky a těším se na opětovné shledání v novém roce!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Držet čumák nad vodou, dokud to jde
 
Rozhovor s Olgou Walló
 

S Olgou Walló o krizi slova, dnešních studentech a řece Iravádí

 

Ptá se Simona Martínková-Racková

 
 
 

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.

 

Studie

 
 
 

Rozrýhnutí prázdna. Stačí zcela nepatrná nepravidelnost na počátku, aby působením gravitace začaly vznikat objekty stále hustší, aby se oddělovaly od okolního prázdna.

 

Esej

 
 
 
Petr Pazdera Payne
 

Mika měl v plánu ve Valencii nejprve najít katedrálu a prohlédnout si tam zlomový obraz v díle Francisca Goyi, zobrazující agonii umírajícího hříšníka za asistence svatého Františka Borgiáše.

 

Próza

 
 
 
Alena Wagnerová
 

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

 

Výročí

 
 
Perfektní bezčasí
 
Ondřej Macura
 

Pach piva a cigár / v tramvaji podél řeky. / Ty dvě střídají jazyky / jako nádech a výdech. / Nordická dívka si krkla / s odzbrojující samozřejmostí / a něžně se holandsky omluvila

 

Poezie

 
 
 
Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, André Rolland de Reneville
 

Obrovská silueta kostela nás drtila vší / silou svých oblouků a ulice vedly na / náměstí, rudé jak srdce. Malá Annaïck, / odlesk lamp a větru drásal mrtvými znaky / vaše čisté tváře. Vaše ruka zemřela v mlze / jako poslední a život nadále mlčel jak / staveniště v dešti.

 

Poezie