 |
|
Nové číslo Tvaru
1/2025
Milé čtenářky, milí čtenáři,
žijeme v časech, na něž myslím přesně pasují slova Ivana Wernische z básně v próze „Tiché město“: „Čas vidliček je pryč, přijde čas nožů.“ Přijde čas… Nebo už přišel? Ať je to dlouhodobě znepokojivý kurz Maďarska a nyní už i Slovenska, z jehož premiéra se stal čistokrevný kolaborant s ruskou mocí, či hrozivý vojenský konflikt, který tato moc rozpoutala a který nám už tři roky duní za humny… A tak by se dalo pokračovat. Dějí se ještě nedávno těžko představitelné věci.
V těchto bouřlivých časech vstupuje Tvar do 36. roku své existence a novoroční editorial se zajisté patří prodchnout duchem naděje. Jistý slovutný guru sice o naději řekl, že je jako mrkev zavěšená na klacku před nozdrami osla, jestvují ovšem možnosti chápat tuto kvalitu i jinak než banálně. Pro mě osobně je takovou nabídkou například okřídlená myšlenka z rozhovoru, který vedl v 80. letech přes železnou oponu Karel Hvížďala s Václavem Havlem (a jenž vyšel v roce 1986 k Havlovým padesátinám v Londýně knižně pod názvem Dálkový výslech). Nejznámější český disident a budoucí prezident v něm říká:
Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne.
Taková úroveň myšlení nás vmžiku katapultuje radikálně jinam než do světa trivialit. I letitá existence Tvaru je nepochybně výrazem víry v takový smysl. Po pětatřiceti letech odchází z funkce předsedy Klubu přátel Tvaru (právního subjektu, který vydává Tvar a kontroluje jeho činnost) Pavel Janoušek, vzdělanec par excellence a osobnost v českém intelektuálním světě všeobecně známá a respektovaná. Žezlo po něm přebírá spisovatelka a překladatelka Viktorie Hanišová, kterou mezi námi srdečně vítám.
Jestli mě s Pavlem kromě vášně pro literaturu něco spolehlivě spojovalo a spojuje, pak je to víra v hodnoty liberální („pravdoláskařské“) demokracie. Té demokracie, která to čím dál citelněji schytává zprava zleva. Děkuji Pavlovi za vše, co pro Tvar za ta dlouhá léta nezištně udělal: bylo toho víc než mnoho.
Rád bych ocitoval z rozhovoru, který s Pavlem Janouškem vedl šéfredaktor Jan M. Heller (s. 4–7):
Myslím si třeba, že by literatura měla budovat povědomí o tom, že jsme Češi a není to nic špatného, případně že existuje něco jako demokracie a mnohost názorů. Proto by měla také trošku sjednocovat a vytvářet pocit určité hrdosti. Zároveň ale jakmile při četbě jakéhokoli literárního textu cítím nějaký ideologický nádech, jakmile mám pocit, že mi někdo chce něco vnucovat, začínám reagovat alergicky, ironicky a groteskně.
Problémem současné literatury je i to, že se tak nějak rozpouští, nastupuje bezbřehý individualismus.
Přeji vám do nového roku radost z prožívání smyslu vzdor všem démonům v povětří. Nebo, když už jsme u těch citátů, slovy Ivana Martina Jirouse: „Hlavně aby nezmizela radost.“
|
Rozhovor s Pavlem Janouškem
Být v čele časopisu má vždycky dvě stránky: profesní a finanční.
První znamená zorientovat se v literatuře a najít cestu, jak o ní komunikovat s potenciálními čtenáři. Toto je dáno osobností a týmem, který se toho účastní. Já bych se přitom přimlouval za to, aby Tvar nadále vnímal literaturu v její šíři, vnímal její mediální rozměr, ale zároveň držel vizi literatury, která je zajímavá a pozoruhodná, i když se o ní třeba jinde nepíše.
Ptá se Jan M. Heller
Jakub Řehák – Konkrétní poštolka
Mohlo by se zdát, že Konkrétní poštolka je sbírkou o krizi středního věku, o věk tu však jde jen mimochodně. V krizi je samotný lidský způsob života, který se naplňuje uprostřed, v nejlepším, v dosažení touženého. Život ve vztahu s druhým člověkem se skládá ze dvou tragicky neslučitelných rovin.
Reflektuje Tomáš Gabriel
V této rubrice (volně navazující na rubriku „Zen tem“ Michala Škrabala, Václava Kahudy a Vojtěcha Němce) bych nechtěl psát jen „o“ jazyce. Rád bych nabízel především vhled do lingvistických témat, teorií a metod, které jazykový materiál nepitvají pro jazyk samý, ale jsou přínosné pro zkoumání a chápání lidské mysli i společnosti.
Nezařazené
Anna Szappanos
Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.
„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“
Poezie
Běla Janoštíková
Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.
Poezie
Jiří Archalous
Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci.
Poezie
Iivi Zájedová
Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.
Slovo
Jakub Strouhal – Haloklina
To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.
Reflektuje Vojtěch Kinter
Alana S. Portero – Zlozvyk
Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“
Reflektuje Anna Tkáčová
Anna Sedláčková (ed.) – Lidé jako my. Antologie současné lotyšské literatury
Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…
Reflektuje Jan M. Heller
Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.
Slovo
|
|
|
|
|
|
