Nové číslo Tvaru

4/2022

Milé čtenářstvo Tvaru,

ve čtvrtém letošním čísle přinášíme rozhovor s historičkou umění Milenou Bartlovou, jednou z našich nejpozoruhodnějších intelektuálních osobností. Asociují se mi s ní dva pojmy: komplexnost a přirozená autorita. Vzpomínám si, že když jsem ji poprvé viděl osobně, trochu jsem se jí bál. Připadala mi vznešená a trochu přísná. Bylo to v době iniciativy Zachraňte kulturu 2013, kdy jsme oba řečnili na pódiu před ministerstvem kultury proti snaze zlikvidovat kulturu živou. To, co naše tehdejší projevy spojovalo, byla snaha ukázat, že škrty v oblasti kultury nejsou ojedinělým aktem zlovolných jedinců, ale že zapadají do celkového schématu neoliberální ideologie. Každopádně od oné „jogurtové“ demonstrace za živou kulturu jsem si Milenu Bartlovou oblíbil také lidsky. I v našem rozhovoru se projevuje její nevídaná intelektuální celistvost, schopnost myslet politicky a současně duchovně, rozumět světu eticky i esteticky, vnímat komplexnost organického života. Skutečnost, že do Milenina pohledu na svět patří i astrologie, tuhle komplexnost až renesančního typu jen potvrzuje. A autorita? Jeden čas jsem měl z jejích prorockých šlehů na sociálních sítích, jež se týkaly klimatické krize, pocit, jako když čtu středověké kazatele, ovšem tentokrát zvěstující obrat k živé Zemi. Není tedy divu, že se mi před časem Milena Bartlová zjevila jako samotná Gaia. Alespoň tak mi ji odhalila báseň: jako bytost z mechu a bláta, z hromů a květin.

Rozhovor s Milenou Bartlovou jsme připravili i vzhledem k nedávnému vydání její mimořádné knihy Ženy, které nechtěly mlčet, v níž se věnuje veřejnému působení své matky a svých babiček. Je tedy nanejvýš logické, že se v rozhovoru, který vedl Lukáš Senft, objevuje téma feminismu. Bartlová o něm lakonicky, avšak výstižně říká:

Feminismus pro mě znamená jednoduše to, že žena je také člověk. A pokud mluvíme o tom, že máme společnost, kde všichni lidé mají mít stejnou šanci a rovná práva, tak ,lidé‘ znamená muži i ženy a kdokoli další.

V Tvaru za mé éry není feminismus sprosté slovo. I proto v tomto čísle najdete připomenutí třiceti let od založení Gender Studies z pera Aleny Zemančíkové.

Dále bych rád upozornil na jiskřivou ukázku z chystaného románu Ivany Myškové Otálení. A konečně na esej „Jaguáří pivo“ od Markéty Jakešové, který se věnuje myšlení brazilského antropologa Eduarda Viveira de Castra, jenž u nás zatím není příliš známý. Zve nás, abychom se podívali na svět amazonskýma očima,

kde člověk není ten, kdo se pozvedl nad všechno ostatní živé, ale naopak všechno živé kdysi bylo, nebo dokonce svým způsobem stále je, lidské,

jak shrnuje autorka eseje.

Přeji vám živé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Nastal obrat, ale netušíme, jakým směrem
 
Rozhovor s Milenou Bartlovou
 

Zkrátka se domnívám, že ztráta kritéria pravdivosti je přímým důsledkem postmoderních kritik a musíme přijít na to, jak z toho. Uf!

 

Ptá se Lukáš Senft

 
 
 
Ulrike Guérotová
 

Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

 

Reflektuje Svatava Antošová

 
 
 
Alena Zemančíková
 

Za výraz gentlemanství je však stále považováno spíš ženě podržet dveře než jí prostě dát za stejnou práci stejný plat a jejímu názoru popřát stejné váhy.

 

Výročí

 
 
 

Sametovou revolucí a rozpadem socialistického bloku se pro něj staly česko-německé kulturní kontakty naprostou samozřejmostí.

 

Ohlédnutí

 
 
 

večer vyndám zuby
zalezu pod peřinu
a budu vzpomínat na stéblo
které jsem strkal kamarádovi
do zadku

 

Poezie

 
 
 

Je zřejmě v povaze nejklíčovějších okamžiků života, že jsou nerozklíčovatelné, a tedy nerozpoznatelné. Jako jádro, jehož všechny slupky byly roztlučeny a odděleny, zůstává i nejklíčovější okamžik života neroztlučený, nedotčený a celistvý.

 

Próza

 
 
 
Markéta Jakešová
 

A teď si zkusme představit, že existují kultury, nebo lépe řečeno společnosti například v oblasti Amazonie a Karibiku, pro které je naopak kultura to, co je všeobecně sdílené, zatímco příroda, i ve smyslu materiální reality, se mění podle situace, respektive podle toho, kdo se zrovna dívá a kdo ji zrovna zažívá.

 

Esej

 
 
 

Pozoruješ zvíře,
které si právě vyskočilo k tobě
na postel
Neustále si saháš do úst
přerostlým nehtem na palci
Podej mi toho kocoura, zahuhláš

 

Poezie

 
 
 

Most Walta Whitmana odsud neviděn, ale uschlé listy trávy se jásotem zalykají. Žehnají. Déšť dýchá silně a plaše jako staré kaštany. Zavlažovací, životodárná funkce deště je jistě ta nejduchovnější.

 

Slovo