Milí čtenáři, milé čtenářky,

krom mnoha jiného najdete v tomto čísle také rozhovor s Romanem Krištofem. Seznámil jsem se s ním nedlouho po sametové revoluci – po jeho návratu z emigrace. Muselo ale uplynout dalších bezmála třicet let, abych plně docenil, že Roman je básník, a ne ledasjaký…

Když se mi na podzim loňského roku dostal do rukou celek jeho básnického díla, užasl jsem napřed nad jeho rozsahem. A když jsem pak začal s výlovem – nakladatel i autor si přáli, abych z toho opulentního konvolutu sestavil Romanovu prvotinu –, užasl jsem opět. To ovšem již nikoli nad kvantitou, nýbrž kvalitou básní, z nichž ty, které mne svou „střelností“ pronikly nejhlouběji, odkládal jsem stranou. Střelné básně… i název knihy přiletěl náhle mezi nás jako modlitba či kulka.

Když kapku přivřete uši, můžete místo Krištof zaslechnout „Kristův“. Genitiv, dodejme, vůči autorově poezii nanejvýš výstižný. Stejně tak by se ovšem Roman mohl jmenovat Erotof, tedy „Erotův“… Jsou-li logos a eros pannou a orlem jeho tvorby, pak matérií této metaforické mince je Krištofova jedinečná imaginace, přivlastňující si suverénním básnickým gestem všecko – včetně pravopisu:

sou tři a to ukřižujou tě domine
jako každej rok, ostatně a
každej rok to pomine, jak ty ostatky
pomni jen fšecky, co navštěvuješ
mezi tou třetí a pátou
fšecky ty octový houby a bloudy
jako já, že myslím na tebe
a píšu tady na cukrovou horu
jak tchoř, co nemá svou noru
pajdavá je víra má
ale ty ve mě přeci věříš, jinak
by to nebylo
pečou tady ženy králíka
a vůně je to převeliká
ale nevezmu si
za chvíli se zastaví svět a
nevyměním to přeci
za levým ramenem zahlédnutí
nebeskýho jeruzaléma
celýho toho království
co není z tohoto světa

Před námi jsou Velikonoce. Roman Krištof tak debutuje v čase, s nímž se v naší kultuře pojí slovo mystérium. Leč nejen náboženství, i poezie má svá mystéria. Či možná lépe: nikoli „má“, ale ona sama jest záhadou svého druhu. Jsem si jist, že nám Roman svým pozdním debutem naléhavě říká něco důležitého. Že s námi sdílí – a chce sdílet: jeho poezie je neobyčejně komunikativní a po čtenáři toužící – tajemství, které celá léta s trpělivou netrpělivostí ohledává a s nímž je v intimním kontaktu. Ale co ono „důležité“ vlastně je? Možná zdánlivě samozřejmá pravda, že poezie je domovem duše, přesně v duchu slov Leonarda Cohena:

Básník mi vrátil duši,
kterou jsem ztratil při modlitbách.

Přeji Krištofově knize zaslouženou pozornost.

Na závěr z jiných (i když ne zas tak úplně) soudků. Rád bych poděkoval Olze Stehlíkové za skvělou editorskou práci, kterou odváděla na webovém magazínu Ravt. U kormidla ji střídá básník a zkušený editor Ladislav Zedník, jehož v naší redakci srdečně vítám. A také blahopřeji všem letošním držitelům cen Magnesia Litera!

A našim čtenářům přeji vzrušující čtení…