Milí čtenáři Tvaru,

Milan Kundera se v těchto dnech dožívá devadesátých narozenin, a tak toto číslo přirozeně protkává reflexe jeho osobnosti a díla. Požádali jsme pět literárních a intelektuálních osobností o drobné eseje na téma, co pro ně znamená Milan Kundera. V recenzní rubrice naleznete rozsáhlou a hutnou recenzi Knihy smíchu a zapomnění od Veroniky Košnarové. Konečně v rubrice Ohlédnutí se Svatava Antošová ohlíží za diskusním večerem v Knihovně Václava Havla, jehož tématem byl spor o český úděl, který koncem šedesátých let vedli Kundera s Havlem. Možná máme každý tak trochu svého Kunderu. Neodpustím si proto v tomto editorialu vlastní vyznání.

Nevím, zda jsem stále v zajetí tohoto „nepřítomného otce české literatury“ (Jan Němec), ale Kundera je jednou z mých největších lásek už od dospívání. Pro mě je Kundera tak trochu paradoxně především velkým básníkem – románu. Miluji ona drobná gesta, ony maličkosti, které v jeho díle získávají zásadní existenciální význam. Obdivuji, jak učinil myšlenkovou meditaci integrální součástí románu, aniž by tím jakkoli umenšil své vypravěčské umění. I hudební kompozice jeho děl mě básnicky rozechvívá. Konečně je pro mě Kundera humanistickým myslitelem, který proti „božským dějinám“ a jejich hlasatelům staví do cesty osudy jednotlivců a svým mrštným, ironickým intelektem bojuje proti všem snahám křehkost a živost existence vyvlastnit ve jménu Idejí. Kunderovi se občas vyčítá, že se dostatečně nevyrovnal se svým stalinistickým mládím. Já ale neznám žádného autora, který by dokázal evokovat strašidelnou svůdnost tohoto „lyrického věku“ výstižněji. Navíc je Kunderovo odhalení revolučního lyrismu předstupněm k jeho celoživotním úvahám o kýči a dějinnosti.

Možná měl u nás Kundera vždy tolik nepřátel, protože neodhalil pouze stalinský lyrismus, ale skrze něj jistý politicko-estetický princip, který se může zjevovat nejen v komunismu. Kdybychom Kunderu lépe chápali, možná by „sametový“ kýč nezakryl s takovou lehkostí rozpory naší polistopadové demokracie. A ta by dnes mohla být mnohem zdravější. Petr Pithart zmiňuje ve svém textu „kauzu s kufrem“, kterou publikoval na svých stránkách Respekt. Domnívá se, že na ni Kundera nezareagoval dostatečně. S tím nemohu souhlasit. Naopak souzním s Ondřejem Slačálkem, když říká, že se tahle vykonstruovaná kauza hodí do krámu přátelům nemyšlení. Právě oni se bojí podívat do Kunderova zrcátka. Vůbec je hrozné, jak se v naší zemi zachází s jejími velkými autory. Toho si všiml už Šalda. Jistě, nejsme Kunderovi povinováni nekritickým obdivem, ale nemít k němu náležitou úctu za vše, co v literatuře vykonal, co pro nás udělal, v tom spatřuji onu domácí malost, na kterou si tak často stěžoval Kunderův hlavní antipod Václav Havel.

Vše nejlepší k narozeninám, Milane Kundero!