Milí čtenáři,

začíná jaro a tentokrát je nese svěží a ostrý středoškolský vítr. Píšu tento editorial v den po celosvětové středoškolské stávce a demonstraci, jejímž smyslem je upozornit na klimatickou krizi a nečinnost politiků, kteří tváří v tvář alarmující situaci téměř nic nedělají. K hnutí středoškoláků bojujících za budoucnost planety, které inspirovala obdivuhodná šestnáctiletá Greta Thunbergová, nominovaná skupinou norských sociálních demokratů na Nobelovu cenu za mír, se přidali i čeští středoškoláci. Je vždycky dojemné, když mají mladí lidé ideály, ale v tomhle případě se mi zdá, že mají především zdravý rozum. Že jsou zkrátka moudří, zatímco my starší vesměs selháváme. Svět možná čelí největší ekologické katastrofě v dějinách, ale zdá se, že dospělé zajímají jen jejich hračky, jejich zisky, ega, pozice, postavení. O kolik víc hloubky a smyslu je na straně těch mladých lidí, kteří vyšli do ulic. Mají můj obdiv! Mají mé sympatie! Mám to štěstí, že se s jedním z těch úžasných středoškoláků, kteří organizovali stávku, znám osobně. Jmenuje se Petr Doubravský. Když jsem s ním poprvé mluvil (znám ho velmi krátce), žasl jsem nad přesností jeho myšlení, nad bystrostí jeho úsudku, nad jeho rozhledem. Z toho mladého muže nevyzařuje žádná naivita, spíš odhodlání, vysoká inteligence a také něha v pozadí, která jeho postoje nese. Možná že tváří v tvář klimatické katastrofě musí dospívat mladí lidé rychleji. Každopádně středoškolské hnutí budeme ve Tvaru zevrubně sledovat. Naše periodikum se přidalo ke kulturním institucím, které žádají v Praze vyhlášení klimatické nouze. V minulém roce ekologická témata protkávala celý ročník. V redakci jsme se však shodli, že ekologie pro nás není pouze jednou ze zajímavých oblastí, ale v jistém smyslu základním tématem. Bez života na této planetě nebude žít ani literatura.

I toto číslo je jaksi něžně ekologické. Naleznete v něm rozhovor s básníkem Pavlem Kolmačkou, který za svoji uhrančivě krásnou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel obdržel od Olgy Stehlíkové cenu Tvárnice za Dílo roku 2018. Kolmačkova poezie je prosycena živým světem, zná ho hnedle z první ruky. Dále mám velkou radost z dvoustrany věnované slavné, před časem zesnulé, básnířce Mary Oliverové, která obsahuje překlady Sylvy Ficové, Milana Děžinského a Kamila Boušky a také esej Františky Zezulákové Schormové o jejím díle a jeho přijetí v americkém kontextu. Poezie Oliverové s přírodou doslova splývala, neokázale, prostě a nesmírně půvabně. Konečně vás chci upozornit na další krásný esej filosofa Jana Motala, který pro nás medituje nad poslední knihou Bruno Latoura – a jeho meditace ho ve stopách tohoto myslitele vede do lesa, zpátky na zem…

Přeji vám živé čtení!