Milí čtenářové a milé čtenářky!

Dominantou čísla je Tvárnice. Cena, která má váhu, jak praví slogan. Završujeme její první ročník vyhlášením Díla roku a zároveň zahajujeme ročník druhý vyhlášením Kritika roku (vizte stránky 4–8).

Jaká je vlastně cena ceny v době, kdy se skvěle daří spotřebnímu umění, ale tomu „náročnému“ (půvabným výrazivem dnešní omladiny jde o kontrast „umčo“ vs „popina“) holduje hrstečka? Či spíše – hrstečky. Které z pocitu vlastní výlučnosti občas útočí nejen na vše „nízké“, ale taky na sebe navzájem. A nemluvím jen o literatuře, analogon bychom spolehlivě našli i v dalších múzických odvětvích. Ať už „hejty“ (podle vzoru „Hej, ty!“) túrují jakékoli pohnutky, efekt bývá venkoncem pro všechny drolivý. Proč? Protože „hejt“ není kritika, ale kudlička do zad. I proto jsme se s kolegy už dávno rozhodli, že nebudeme na kudličky reagovat – a dýchá se nám eo ipso jako na Sněžce!

Tato zdánlivá odbočka je ve skutečnosti zkratkou. Princip ceny jest totiž protikladem kudličky. Dává přiměřeně ritualizovaným způsobem najevo, že někdo (např. kritik) a/nebo něco (např. literární dílo) může mít přesah k druhým, aniž by se musel/o podbízet. Že kritik nekritizuje do vzduchoprázdna a spisovatel nespisuje pánubohu do oken. Že aktivní sdílení estetického prostoru a pocitu smysluplnosti jsou hodnoty, která za to stojí. I kdyby to celé zvenčí působilo sebenicotněji.

Před pár lety jsem navštívil podvečerní čtení Petra Hrušky v jakési prastaré, divukrásné a jinak nepřístupné části Klementina. V publiku bylo nás křiklavě málo: kormě organizátorů možná jenom dva nebo tři lidé. Petr na úvod řekl, že mu to vůbec nevadí, neboť jako se hodnota mše nedá měřit počtem lidí v kostele, tak ani hodnotu autorského čtení nelze odvozovat od množství příjemců. V tu chvíli jsem řečenému nevěnoval přílišnou pozornost a těšil se, až Petr začne číst své básně. Později se mi však téma rozleželo v hlavě a nakonec jsem Petrův postoj k počtu jedinců v publiku bezvýhradně přijal. Pomněl jsem při tom také na disent a jeho bytové a další akce, které jsem měl to životní štěstí v druhé půli osmdesátých let zažívat. Tato souvislost se sice může někomu jevit poněkud přehnaná, avšak pouze dokud nezaostří na fakt, kdo se snaží naši zemi třicet let po pádu komunismu držet pod krkem… Ať tak či tak, malé hloučky žijící takříkajíc z ducha mají svoji váhu. Leč zpět k naší ceně:

Milá Tvárnice, myslíme to s tebou zcela vážně – nejen my, kteří jsme tě ustavili, ale i ti, jejichž jména za rok Tvé existence vyplula na hladinu. Jsou to Olga Stehlíková a Jan M. Heller, pokud jde o kritiky. A díky Olze také první autor: jako Reynkův duchovní dědic často charakterizovaný solitér profétského vzezření, básník Pavel Kolmačka. Blahopřejeme!!!

Milí přátelé, přeji nám všem četbou i životní praxí neustále se tříbící radostnou schopnost kritizovat. Což věru ani tisícinou milimetru neznamená „pistolkovat“, nýbrž zkoumat, rozlišovat, posuzovat, volit a vysvětlovat.