Milí čtenáři Tvaru,

letošní osmnácté číslo tak trochu okupují ženy. A to je dobře. Úvodní rozhovor nám poskytla čtenářsky nadmíru oblíbená spisovatelka Alena Mornštajnová, která spolu s dalšími současnými českými prozaičkami ukazuje, že dobrá literatura se může i dobře prodávat. Je to vůbec pozoruhodná vlna: zatímco Skandinávci mají detektivky, u nás máme vlnu spisovatelek, kterým se daří oslovit širší publikum, aniž by psaly šunty. I naši rubriku Dvakrát obsadila kniha spisovatelky, tentokrát Američanky Lucii Berlinové, které posmrtnou slávu zajistil soubor povídek Manuál pro uklízečky. I Pavel Janoušek se tentokrát věnuje spisovatelce, a to samotné Radce Denemarkové a jejímu poslednímu, Literou „Kniha roku“ ověnčenému dílu. Konečně bych rád upozornil na zajímavý esej Kateřiny Šichové „Jazyk vs. identita?“, který pojednává téma jazyka z perspektivy genderu. Dovedu si představit, kolik staromilců se zas nadzdvihne ze židlí a budou křičet, že je to diktatura politické korektnosti a podobně. Jenže svět se mění a s ním i náš jazyk. U nás v redakci jsme v lingvistických otázkách spíše konzervativní a jak víte z pravidelné četby Tvaru, ženská jména cizinek takřka vždy přechylujeme na zakončení „-ová“, ale současně jsme si vědomi, že je to otázka diskutabilní. Už proto otiskujeme i Šichové promyšlený příspěvek.

Kontroverzních příspěvků je ale v tomto Tvaru vícero. Mám na mysli esej Karla Pioreckého „Umělá inteligence vzkazuje básníkům: napsat dokonalý text nestačí!“. Musím se přiznat, a Karel Piorecký to ví, že mi na téhle robotizaci poezie něco nesedí. S trochou nadsázky se mi chce říci, že je pozoruhodné, proč umělá inteligence nevzkazuje třeba literárním vědcům nebo kritikům, že napsat dokonalý text nestačí. Nebo třeba prozaikům. Osobně mě básně sebelepšího počítače nezajímají a skoro bych se vsadil, že touto cestou nic pozoruhodného nevznikne. Před těmi, kdo konstruují roboty, dávám zkrátka přednost zahradníkům bytí, abych si vypůjčil metaforu Karla Čapka. A taky se mi dere na mysl věta sv. Pavla, že

vše je dovoleno, ale ne vše prospívá

Nejsem luddita, i mně řada moderních technologií usnadňuje život, a někdy mi i imponují. Ale není právě ekologická krize dokonalým příkladem toho, že technologie bez vztahu k životu nestačí? To, co mi na básních, které vytvoří počítač, už teď chybí, není jen jejich lidský tvůrce, ale i svět, který se na jejich psaní podílí. Psaní pouze ze slov, psaní jako kombinatorika, může vytvořit „dokonalý text“, ale já chci svojí poezií ke světu mluvit a chci tento svět do své poezie zvát. Ale třeba to všechno vidím špatně a v budoucnosti budeme třeba ve Fra tleskat nejlépe naprogramovanému počítači. Kdo ví?! Ostatně jako hozená rukavice je to zajímavé!

Přeji vám živé čtení!