Milí čtenáři,
v tomto čísle přinášíme rozhovor s Pavlou Horákovou, jejíž román Teorie podivnosti získal nedávno Literu za prózu. Tak jako každý rok, ani letos jsme se vzájemně neušetřili brblání, kdo cenu dostat měl, a nedostal, a kdo cenu dostat neměl, a dostal. Krize přejícnosti? A tak není překvapením, že ani Pavla Horáková ji, soudě dle různých hlasů, dostat neměla (stejně jako ji „neměla“ dostat Radka Denemarková a další). Jako by jinak soudným lidem nebylo dostatečně zjevné, že Magnesia Litera je jenom soutěž, v níž rozhodují jenom lidé (a navíc ještě v jedné každé pětici zdaleka ne všichni jsou literárními kritiky – viz pozoruhodné zamyšlení Miroslava Balaštíka na téma budoucnosti Magnesie Litery v květnovém Hostu). Kolem Magnesie se každoročně dělá rámus, jako by šlo o život. Jenže nejde. A když nejde o život, jde jak známo o hovno.
Z knihy Pavly Horákové jsem dosud četl jenom jednu delší ukázku, a co mě zaujalo okamžitě, je jazyk. Sevřený, koncentrovaný, přesný… Šmrncovní. V románu jde zpravidla kromě jazyka také o příběh, v tomhle to má báseň (zdánlivě) snazší, ježto není příběhu a priori ničím povinována. Nakonec, jak pravil I. M. Jirous, dobrá báseň nemusí obsahovat vůbec nic – až na jedinou věc, a tou je rytmus. A Ivan Diviš je autorem výroku
Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.
Číst to lze v jeho Teorii spolehlivosti – mimochodem kdykoli mi padne zrak na název románu Pavly Horákové, vyhrne se ze zákoutí mé mysli také titul řečené Divišovy deníkové bichle, zakousne se a nepustí. Na rozdíl od poezie tedy potřebuje román nejen příběh, ale zdá se, že i čtenáře. A těch přeju Pavle celé voje! Hodně se mi líbí, jak autorka v rozhovoru pro Tvar popisuje proces tvorby, zde by se myslím básníci naopak mohli brumendem přidat:
Jakmile vykonstruuješ fikční svět, začnou ti do něj věci zapadat tak, že se až bojíš. Pak s tebou i vesmír hraje tu hru a nahrává ti. Je to ohromná zábava, ale zároveň z toho máš husí kůži.
Když už je řeč o básnících, velmi vám doporučuji skvostné ukázky z rukopisu „monotematické“ sbírky Zápisky z garsonky Pavla Novotného – skvělého libereckého básníka (a neméně skvělého překladatele, spolu s Nikolou Mizerovou pro Tvar již dlouho překládá na pokračování fascinující Enzensbergerovo Mauzoleum). Ačkoli se snažíme v našem obtýdeníku publikovat poezii nesporně kvalitní, tu a tam na mě něco důvěrně mrkne a přitáhne mou pozornost obzvláště. V tomto čísle na mě takhle lišácky mrkl právě Pavel Novotný, autor těchto groteskně melancholických veršů:
“Když máti kráčela kopcem
nahoru a dolů
do sámošky ze sámošky
v ponču nebo v té své lehké síťovině
pivní lahve jí zvonívaly v igelitce
ty věčné pivní lahve bez etikety
vedle pytlíkového mléka
vedle vajíček v papírovém sáčku
vedle mokrého tvarohu
a měknoucího másla
celej tenhle nákup
a její křehká konstituce
to vše bylo krajně nestabilní.”
Přeji vám opulentní čtení!
Rozhovor s Pavlou Horákovou
Navíc se mi tam děly divné věci – máš pocit, že na tebe někdo kouká, tak se otočíš a na náhrobku sedí kočka. Nebo na rozcestí stoji veverka a položí si ruku na srdce.
Ptá se Simona Martínková-Racková
Georges Canguilhem – Poznávání života
Canguilhem píše, že pokud nechápeme problematiku vysoušení dolů (starou celá staletí), nepochopíme ani parní stroj. Pokud nevíme, jak funguje kolovrátek, nemůžeme rozumět lokomotivám. Racionalizace techniky nesmí dávat zapomenout na iracionální původ stroje.
Reflektuje Anna Luňáková
Pavel Novotný
Nechápal jsem nic
dlouho jsem ten papírek hledal
chodil zoufale pěšinou nahoru dolů
rozhrnoval trávu, pampelišky, porost
domů jsem přišel orvanej,
špinavej, bez ničeho
Poezie
V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.
Ohlédnutí
Rozhovor s Ningem Kchenem
U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré.
Ptá se Adam Borzič
Jiří Macháček
město tepalo jak nikdy
vystrčili jsme vlastní těla do vesmíru
a zvuk letadel šířil nadzvukový pocit
Poezie
Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.
Slovo
|