Milí čtenáři Tvaru,

představuji si, že zásluhou důmyslného stroje času (plného barevných čudlíků a antének) se u nás v redakci tváří v tvář setkají (tak jako se tomu už stalo na stránkách tohoto čísla) Karel Čapek a Jan Škrob. Zdánlivě snad nemohou být dva protikladnější zjevy! Orficky krásná tvář mladého Škroba ukrývající v sobě tajemné stařecké rysy (ale tak to u šamanů bývá!) a Čapkova plachá zralost, v níž probleskuje věčné mládí. Onen až chlapecký nádech jeho tváře… Nedosti na tom – což teprve literárně?! Na jedné straně náš klasik, jehož má tolik lidí za sice výjimečného, ale přesto stále autora „malého českého človíčka“ – a proti němu mladý a hřmotný patos Škrobových revolučně-mysticko-milostných čarování! Ne, ti by v naší redakci u rozvrzaného kruhového stolu seděli v rozpacích a dost možná by pronášeli zdvořilé banality, jak už to tak občas lidé dělají, když se cítí nesví. A přece je to scestný soud! Především Čapkovi dost ubližuje. Vzpomeňme jen na nedávný výpad toho protivného Brita. A pak občasné výroky, že klasik jako on to občas schytat musí. Jasně, úder sem, úder tam, v zemi, kde je škoda rány, která padne vedle. Tohle české zacházení s velkými autory mě rozčiluje. Jak to říká Ivan Diviš v jedné básni: i Božská komedie tu skončí na hnoji. I proto mě těší ráz naší čapkovské ankety. I proto mě těší, že Jan Škrob použil v rozhovoru pro Čapka slovo vizionář. Čapek jím byl nejen svými civilizačními vizemi a varováními, ale také hloubkou duchovního postoje v pozadí. Jsem neskonale vděčný Sylvii Richterové, že mě naučila číst Čapka coby duchovního autora – ano, Čapka jako mystika svého druhu. Vida, v tom jsou si s tím Škrobem vlastně taky blízko, potkáte je potulovat se někde mezi sci-fi továrnou a mysticky obyčejnou zahradou. A jak ukazuje přesvědčivě Lukáš Senft ve svém eseji o Čapkově politickém myšlení, Čapek a Škrob by si nakonec možná rozuměli i politicky. Až příliš snadno zapomínáme na Čapkovy sociální názory, na jeho socialismus. Ne, ne… tihle dva radikální humanisté by si měli o čem povídat i u nás v redakci.

Chtěl bych se na tomto místě také rozloučit s naším dosavadním výtvarníkem, fotografem a kouzelníkem Večerů Tvaru – Mikulášem. (Mikuláš má s Čapkem a Škrobem také něco společného: i on je takový sci-fi zahradník.) Za téměř šest let pro nás Mikuláš vytvořil víc než 120 titulek, z nichž mnohé byly opravdu krásné. A coby produkční uspořádal velký počet Večerů Tvaru, které byly skoro vždy vskutku jiskřivé a živelné. A zahrál pro nás řadu fantastických tančíren… Tak mu chci touto cestou za jeho práci poděkovat! Děkuju, Mikuláši! A i když se cesty Tvaru a Mikuláše nyní rozcházejí, bez jeho přítomnosti by těch posledních šest let nebylo. A to je na oslavu.

Přeju vám vizionářské čtení!