Milí čtenáři Tvaru,
je tu naše druhé číslo, v němž naleznete opět řadu zajímavého čtení: třeba rozhovor s vítězkou ankety Kritik roku Olgou Stehlíkovou, esej Jakuba Řeháka doplněný drobnou antologií či řadu skvělých básní. Rád bych ale vaši pozornost zároveň vrátil směrem k titulní straně, na níž naleznete dávnou báseň Lubora Kasala. Není to výběr náhodný: náš milý Lubor, bývalý šéfredaktor Tvaru, slaví 24. ledna šedesáté narozeniny. Což je důvod k oslavám!
Vzpomínám si, jak jsem před lety s Luborem poprvé vystupoval na společném básnickém čtení. Pracoval jsem tehdy ve Zlatnické ulici v restauraci Na Schůdkách, kde se onen večer odehrával. (Tu ulici jsem miloval kvůli Pessoovi a jeho Zlatnické ulici v Lisabonu, zato hospodu jsem zvláštně miloval i nenáviděl, dnes už ani nevím proč; každopádně ji spolkl bůh času.) S Luborem mě seznámil Ivan Štampach a myslím, že někde u něj se zrodil nápad společně číst, čert ví, jestli to tak skutečně bylo. Každopádně pro mě to byla pocta, nikdo mě neznal a já směl číst vedle slavného básníka, který se ke mně navíc choval přátelsky. (Myslím, že tam s námi četl i Petr Řehák, ale ani za to bych ruku do ohně už nedal.) Lubor ten večer nečetl jen ze svých textů, ale deklamoval rovněž Blatného „Terrestris“. Vím, že mě jeho přednes strhl. Zážitek to byl fascinující, nevšední, magický! Komediální i dramatický! Jako bych byl přenesen na kouzelném koberci do nějakého barevnějšího a hřmotnějšího světa, kde mají šapitó ušité z kozlích kůží a v jeho útrobách zaříkávač v turbanu chrlí plamen za plamenem. Od té doby uplynulo hodně let, myslím, že patnáct, a já slyšel Kasala číst ještě mockrát a vždycky to bylo silné, jen už to nebylo poprvé…
A pak jsem za ním čas od času zašel do Tvaru a čas od času mu něco do Tvaru i napsal. To jsem ještě netušil, že mi Lubor Tvar jednou předá. Tvar nás spojuje i nadále, ale mně se zde teď ani tak nechce připomínat Luborovy zásluhy o náš obtýdeník, jako spíš vzdát mu hold jako originálnímu básníkovi. Svůj básnický um vložil Kasal do osmi básnických knih, z nichž některé mají povahu pečlivě komponovaných skladeb. Ta poslední z nich – Dvanáct. Pocta Alexandru Blokovi – vyšla v roce 2011. V jeho poezii dominuje jazyk šťavnatý jako čerstvá flákota a přitom přesný jako řeznická sekyra. Málokterý český básník tak troufale žongloval s formami a hýřil takovými rytmickými gejzíry – to je všeobecně známo. Málo se však možná připomíná, že dlouho před diskusí o angažované poezii ta Kasalova angažovaná už byla. Škoda že se Lubor jako básník odmlčel… Jeho kejklířský hlas v české poezii chybí
Za celý Tvar Ti přeji všechno nejlepší, milý Lubore!
Mnoga ljeta živijó!
Rozhovor s Olgou Stehlíkovou
Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.
Ptá se Milan Ohnisko
Valery Larbaud, León-Paul Fargue, Ladislav Zedník, Ladislav Selepko, Petr Král, Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger
Co oči upřeně na sebe pohlížely…/ Tak dlouhou chvíli setrvaly těsně přivinuty/ Nehybně stojíce uprostřed spěchajících chodců// Zatímco vlečné parníky houkaly na mohutné řece/ A co vlaky pískajíce přejížděly sem a tam po železných mostech
Poezie
Ondřej Lipár
Digitální skarabové mi žvýkají měkké tkáně / promiň spal jsem někdo umřel / pod polštářem mi vybuchují svaté verše
Poezie
Slovo
Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.
Esej
David Zábranský – Za Alpami
Zábranský totiž není intoš – on je víc, on je nadintelektuál, který z obrovského nadhledu provokativně sere na ty trapáky, co se s nimi každý den musí zahazovat po pražskejch kavárnách, i na politickou korektnost.
Reflektuje Pavel Janoušek
|