Nové číslo Tvaru

18/2018

Milí čtenáři Tvaru,

líbí se mi, jak spisovatelka Petra Dvořáková mluví v rozhovoru čísla o čtenáři:

S překvapením jsem zjistila, že jsou i čtenáři, kteří čtou třeba deset dvacet knih týdně. Ale v jaké kvalitě? Vědí za dva tři dny, za měsíc, za rok, co ve které knize bylo? Chtěla bych, aby čtenáře má kniha bavila, aby se mu dobře četla, ale současně aby vnímal přidanou hodnotu. Aby v něm má kniha něco zanechala, myšlenku, která v něm už zůstane, nebo aby mu otevřela problém, o kterém bude přemýšlet.

Možná dnes mají umělecky silná literární díla málo čtenářů, protože se vytrácí schopnost nechat v sobě dílo znít, nechat ho v sobě působit, nechat se jím formovat. Neboť tomu, co přichází z hlubiny, je třeba dopřát péči a pozornost. Tedy čas. Objevit čas jinak, meditativním způsobem… Číst v tomto smyslu znamená prožívat čas existence hlubinně. A je lhostejné, zda čteme dlouhý román, nebo krátkou báseň. K obojímu je potřeba času pozorného. Abychom tento pozorný čas nalezli, musíme odložit povrchní vstřebávání. V jistém smyslu být dobrým čtenářem znamená odvahu vyprázdnit se od svého malého já. Přerůst se. Nechat se vytrhnout, vtáhnout, pohltit četbou, znamená umlčet svoji konceptualizující mysl, která krouží v zajetí sebe samé. To je pokorný aspekt čtenářské zkušenosti. Tím druhým potřebným pólem je vlastní aktivita směřující k uchopení čteného. Schopnost čtené pojmout a zpracovat, propojit s vlastní zkušeností. V případě literatury se ovšem nikdy nejedná jen o intelektuální pochopení, vždy se takového uchopování ujímá i citovost a tělesnost. Dobře číst je tedy v jistém smyslu celistvou, duchovní zkušeností. Dobrý čtenář je poutníkem do neznáma, je spřízněn s tajemstvím a je spolutvůrcem díla. Jako autor si dobrých čtenářů nesmírně vážím. Jsem rád, že náš obtýdeník dobré čtenáře má. Na Československém večeru Tvaru mě jeden náš – do té doby mně neznámý – předplatitel a čtenář nadchl svou empatií, když se mě zeptal, zda Tvar finančně zvládl krizi kolem distribučních společností. A nabízel pomoc… Ten laskavý a inteligentní člověk mě opravdu dojal.

Když už jsem u krásných setkání, den před sepisováním tohoto editorialu jsem měl pěknou zkušenost s lidmi, kteří jsou sami vášnivými čtenáři a četbu profesionálně zprostředkovávají ostatním: s knihovnicemi a knihovníky. V Karlových Varech jsem pro jednu knihovnickou skupinu přednášel o soudobé české poezii. Bylo to vzácné setkání, všichni zúčastnění projevovali sympatii a zájem o téma. Letos a vloni jsem se účastnil prvního ročníku projektu Spisovatelé do knihoven. Kromě setkání s čtenáři z neliterárního světa mě tahle zkušenost mimořádně obohatila právě o setkání s lidmi pracujícími v knihovnách. Z některých vyzařovalo úžasné světlo lidství, až jsem z toho dostal bláznivé buditelské fantazie.

S přáním dobré četby!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět
 
Rozhovor s Petrou Dvořákovou
 

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

 

Ptá se Simona Martínková-Racková

 
 
 
Jan ŠvankmajerCesty spasení
 

Nelze pominout, že samotný syžet i autorské reflexe, deskripce i dialogy jsou bytostně nadány humorem.

 

Reflektuje Jaroslav Vanča

 
 
 
Vladimíra Valová
 

Za dveřmi teď dřepí ona. Neví, co dělat; zda zůstat a věnovat pozornost jeho dlaním na černé kůži, i spíš svým ústům, ve kterých cítí krev a jazykem si pohrává s ulomeným zubem.

 

Próza

 
 
Potopa je tam nahoře
 
Alžběta Luňáčková
 

Chtěla bych se pozorovat jako text,
který od sebe oddálíš,
když ti začne slábnout zrak
Jenže jsem dělitelná
na to, jak se vidím
a na to, jak si myslím, že vidím

 

Poezie

 
 
 
Jan ŠvankmajerCesty spasení
 

Styl Švankmajerovy knihy, kterou lze bez nadsázky považovat za prvořadou literární událost tohoto desetiletí, se vyznačuje literární nehledaností.

 

Reflektuje Marek Feigl

 
 
 

A když brouzdám večerní Prahou, kde je v noci tolik domů úplně temných, ať už proto, že jsou prázdné, nebo proto, že jsou v nich kanceláře, říkám si, jak jsme tohle mohli dopustit?

 

Slovo

 
 
 

Pro Milana představoval jeho život ustavičnou performanci. Byl v tomto smyslu moudře odpoután od závislosti na umění jakožto objektu, na umělecké kariéře, na svém uměleckém egu.

 

Poezie, Výročí

 
 
 

Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

 

Esej