Milí čtenáři Tvaru,
páté číslo jsme zasvětili pražskému rodákovi, jednomu z nejoslnivějších zjevů poezie – Raineru Mariovi Rilkovi. Když o něm Julius Zeyer, který se s mladičkým Rilkem kolem roku 1895 seznámil přes svou neteř, Rilkovu první přítelkyni Valerii von David-Rhonfeldovou, jedné své známé napsal:
„Je velmi entuziasmován pro povolání básnické“,
zřejmě netušil, že se ve zpětném zrcadle času bude zdát jeho pravdivá předpověď až úsměvná. Neboť Rilke je epochální, nezopakovatelný a nenapodobitelný. Naše číslo jsme přichystali s ohledem na devadesáté výročí jeho úmrtí (29. 12. 1926) a také proto, že Rilkovo působení – soudě aspoň podle stále nových překladů jeho díla – v našich zemích neslábne, ale naopak sílí.
Pár osobních slov o Rilkovi se mi do anketní odpovědi nevešlo: Setkání s jeho poezií je pro mě jedním z těch osudových, zároveň mě celoživotně souží: u málokterého velikána mě tolik trápí, že nevládnu jeho mateřským jazykem. Překladatelé i komentátoři jeho díla se totiž shodují, že vposledku je jeho jazykový um nepřeložitelný, jeho jazyková přesnost drtivá. Jsem tedy odkázán na překlady, kterých je naštěstí dostatek. I tak mě Rilke jejich prostřednictvím posedl. Rilke, jenž uměl zrakem pronikat do nitra věcí a mluvit z nich tak, že roztančil ve slovech sirky i pardály. Rilke, jenž obnažil základní básnická témata (lásku a smrt, slovo a čas, vztah básníka k flóře i fauně, k inspiraci i duchu) a potěžkal je svou krajně erotickou myslí, aby se v její výhni stávala ještě průzračnější. Rilke, jenž uměl spojit to nekonkrétnější s tím nejsubtilnějším, jenž dovedl tančit na laně abstrakce, a přece nikdy nespadl! Rilke, jenž se stal moderním Orfeem, ba jím už od narození byl. A současně, jak protivný je tenhle muž! Pendluje od města k městu, žije z rozpočtu šlechtičen a mecenášů, se zvláštní suverenitou i ponížeností, jaká k takovému životnímu stylu patří. Podivně přejemnělý, přehnaně vyšlechtěný, voskově dokonalý. Nestálý, afektovaný… A přitom, jaká citlivost v něm žila – citlivost stromu, zvířete, dítěte i anděla! Rilkova postava, toť kóan samotné poezie.
Za toto krásné číslo vděčíme našim externím spolupracovníkům, germanistům Jakubu Ehrenbergerovi a Pavlu Novotnému, kteří pro nás tematickou část čísla připravili. Z obsáhlého rilkovského korpusu chci zvlášť upozornit na poprvé do češtiny přeloženou Rilkovu prózu „Prazvuk“ z překladatelské dílny Pavla Novotného. Závěrem nezbývá než poděkovat Rakouskému kulturnímu fóru v Praze, které číslo finančně podpořilo.
Přeji vám orfické čtení!
svět ten je v kýblu kýbl ztrácí hmotnost svět je náhle / sám přetěžký
Poezie
Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.
Esejistika, Úvaha
V zrcadle jezerních vod / se obraz ztrácí. / Přesto ho zři.
Poezie
Jeho šedé oči byly doširoka rozevřené a krásný zářijový den byl pro něj těmito opojnými verši zcela nasátý.
Próza
Rainer Maria Rilke
Co by se stalo? – Musel by vzniknout tón, sled tónů, hudba…
Próza
Rozhovor s Milanem Tvrdíkem
Třeba se na nás dnes odněkud z výšin usmívá, že se jemu, nevzdělanci, podařilo vytvořit něco, co dnes řadíme k vrcholům symbolické poezie a světové literatury.
Ptá se Jana Dušek Pražáková
Klaus Modick – Koncert bez básníka
Ne, Modickův román rozhodně není apoteózou pražského rodáka – spíše jejím opakem.
Reflektuje Jakub Ehrenberger
|