Milí čtenáři Tvaru,
ve dnech, kdy píši tyto řádky, slunce mocně zalévá naši redakci. Je jiné než to zimní – odstředivé, nezúčastněné, odtažité a bledé slunce zimy. Toto slunce má už cosi z jarní sytosti a síly, už se do nás vlamuje, prohřívá nás, prosycuje. Jeho svit probouzí rozkošnické snění za bílého dne, hory pracovních úkolů jako by se v jeho záři vytrácely, ztrácely na významu a naléhavosti. Najednou mizí horizonty, vytrácejí se cílové rovinky a ani uzávěrky už tak smrtelně nesvírají. Ta zář nás mění ve sluneční bytosti slasti. A protože každá slast chce věčnost nejhlubší, jak věděl Nietzsche, čas se v tomto světle ztrácí též. Naše každodennost plná starostí, křečí a obav není na takový vpád světla připravená, a tak je náš pohyb poněkud malátný, nejistý, vratký. A přece v takové sluneční extázi, která k nám smrtelníkům přichází gratis (coby milost, pouhá milost – sola gratia), můžeme tušit, že i přes všechno naše plahočení a ploužení, přes všechnu starost o každodenní bytí je v životě samém cosi velkého, cosi podstatného, cosi svatého.
„Samo bytí je požehnání, už jen žít je svaté,“
říkával židovský myslitel Abraham Joshua Heschel. Jednou z největších obtíží práce v čtrnáctideníku je, že člověk musí neustále honit uzávěrky, být ve střehu, ustavičně něco kuchtit začerstva, a než se ohřeje jeden krásný text, nahradí ho druhý, jedno číslo odchází do tisku, další už je v přípravě a ještě další se zadává. A tak pořád dokola. Ten nervní koloběh se s literaturou, jejíž podstatná část vzniká právě z takových slastných chvil nekonečna, z proluk a pauz bytí, tak divně pere.
Ve čtvrtém čísle Tvaru naleznete rozhovor s pozoruhodnou autorkou Biankou Bellovou, jejíž dílo ukazuje, že i dobré knihy mohou mít velký úspěch, že literatura může bavit, aniž by byla „zábavní“. Také bych rád přivítal první díl čtyřdílného seriálu „Ženy v české katolické literatuře“ Martina C. Putny, který k mé velké radosti začíná postavou básnířky a prozaičky Ludmily Maceškové, píšící pod pseudonymem Jan Kameník, autorky mystické poezie, jaká má v naší literatuře sotva obdoby. S tímto seriálem se budete setkávat ob číslo. Rozšíření doznala též rubrika „Horké párky“, kde vás s nejnovější knižní produkcí dosud seznamovali Mort a Della; jejich řady od tohoto čísla rozšíří Gothaj, jenž se bude spíše věnovat próze, a Talián, který se zaměří více na poezii.
Přeji vám slunečního ducha!
“Viděl jsem všechny hry světa,” zvolává s Mallarmém a svěří se nám, že dnes už raději přebývá jen v obklopení loutek.
Reportáž
Když fotil večerní hosty v nuselské kavárně Olymp, pochopil konečně, co je hloubka ostrosti a jak s ní pracovat.
Próza
Rozhovor s Chanem Šao-Kungem
Jsme svědky ohromných a převratných změn, ale je možné, že se zároveň částečně vrátíme k nějakým původnějším literárním formám.
Ptá se Kamila Hladíková
Jakub Chrobák, Vít Slíva – Nejlepší české básně 2016
Daný výběr chápu, rozumím mu, ale často s ním nesouzním.
Reflektuje Jan Šulc
Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.
Studie
Jakub Chrobák, Vít Slíva – Nejlepší české básně 2016
Ale teď už k vlastní antologii. Chce to obrátit hodně stránek, než najdete jednu alespoň trochu dobrou báseň.
Reflektuje Karel Piorecký
Rozhovor s Biankou Bellovou
A asi nejdojemnější byla odezva od jednoho pána, který celý život obsluhoval důlní rypadlo:
‚Ženský nečtu, ale tohle mě dostalo. Vony se ty baby dokáží naučit všechno, až na to, pískat fotbal…‘
Ptá se Vojtěch Němec
|