Nové číslo Tvaru

3/2017

Milí čtenáři,

v krásném kultivovaném rozhovoru čísla s literárním historikem, významnou postavou české rusistiky a komparatistiky, Vladimírem Svatoněm mezi jiným čteme, že evropská kultura těká mezi dvěma pomyslnými póly: mezi antickým-geometrickým, který usiluje o zákony a zákonitosti, a hebrejským-biblickým, jenž se rodí z obrazu nevyzpytatelného Boha a jeho osobního vztahu s člověkem, z intimity jejich setkání. Profesor Svatoň (možná i pod vlivem Lva Šestova) vidí toto setkání Athén a Jeruzaléma jako dramatické a rozporné – a právě tento základní spor dává podle něj vzniknout dynamice vlastní evropské kultury a identity. „Evropský hrdina je člověk rozporuplný a neharmonický,“ říká Svatoň. Oscilování mezi důrazem na celek a na jedince, mezi univerzálním řádem a osobní svobodou, je tedy jedním z hlavních rysů naší evropské identity. Tento rozpor bychom mohli rovněž vyjádřit opozicí tradice a emancipace. Po obnově tradic – pravda v poněkud pokleslejším duchu – se dnes ostatně neustále volá; to hlaholení se ozývá hlavně z ultrapravicových tlampačů, které neobývají jen periferní kouty naší civilizace, ale usídlují se už i v jejím středu. Jistě, pokud se na toto volání po tradici zaměříme pozorně, shledáme, že pod slupkou domnělého tradicionalismu se skrývají obvykle jen předsudky a touha po násilí. Přesto si myslím, že téma tradice bylo v naší liberální kultuře natolik zanedbáno, že není divu, že se nám – jako vše vytěsněné – vrací v takto odpudivých formách. O tradici (a to i v literárním smyslu) můžeme přemýšlet svobodně a tvořivě, s kritickým rozumem i odstupem, můžeme však také ocenit, že má v našem světě místo, že z ní vyrůstáme. Jak psal můj milý Chesterton: tradice je vrcholně demokratická, protože dává hlas i mrt-vým. Tradice ovšem doslova znamená předávání – a to je vždy spojeno s kontextem, se situací. Nic totiž nelze konzervovat navěky. Předávané lze jen uchopit a rozvinout. A předává-li se zlo a útlak, pak nám naše hebrejské kořeny velí onu špatnou tradici prostě utnout!

Jsme-li u otázek tradice a emancipace, chci vás upozornit na další novinku, kterou naleznete v tomto čísle: na „Mauzoleum“ velkého německého básníka Hanse Magnuse Enzensbergera. Vždy ob číslo si budete moci přečíst jednu z jeho básní portrétující osobnosti „dějin pokroku“ – ve skvělých překladech Nikoly Mizerové a Pavla Novotného. Vida, pokrokáři a jejich tradice!

Přeji vám rozporně živé čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Dosud nejlepší román Jiřího Hájíčka
 
Jiří HájíčekDešťová hůl
 

Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

 

Reflektuje Pavel Horký

 
 
 
Alena Zemančíková
 

Řekla bych, že jako diváci toužíme po tom, aby divadlo sdílelo naše občanské angažmá, popřípadě je tím angažmá rovnou pověřujeme.

 

Reportáž

 
 
 
Aleš Kauer
 

Jsme poslední generace, která ví, co je to skutečné přátelství mezi dvěma lidmi a že přátelství mezi stovkou lidi je jen chiméra.

 

Poezie

 
 
O osudu Ruska rozhodují kulisáci?
 
Michail ZygarVšichni muži Kremlu
 

Od roku 2012 je ale zase vše při starém; ‚carevič‘ vyklidil pozice, ‚car‘ je zpátky na svém místě a ‚muži Kremlu‘ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili.

 

Reflektuje Svatava Antošová

 
 
 
Hans Magnus Enzensberger
 

Brzy se sám podobáš hmyzu, vrávorajícímu po nekonečných schodištích, balancujícímu po zábradlích. Co na těchto rytinách vidíš, je jiný svět, a co znamená, to nevíme.

 

Próza

 
 
Osa
 
Marie Feryna
 

Jsem tvoje žena / miluj mě / a někde tam mě vysvoboď

 

Poezie

 
 
 

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

 

Ptá se Jana Kitzlerová