Milí čtenáři Tvaru,
v devatenáctém čísle si připomínáme sto let od Říjnové revoluce tematizací vztahu mezi poezií a propagandou. Z různých úhlů a pohledů nás zajímalo, za jakých okolností se z poezie stává nástroj propagandy a jaká je vlastně vazba mezi ideologií a básnickou zkušeností. Jakkoli téma vztahujeme k výročí Říjnové revoluce, přesto jsme zkoumali tyto otázky nejen u poezie spjaté s komunistickou ideologií, ale taktéž s nacismem, fašismem a pravicovými populismy vůbec. Samotnou Říjnovou revoluci nepokládám za černobílý či rudo-bílý jev. S filosofem Nikolajem Berďajevem, který musel před revolucí utéct, jsem přesvědčený, že za zločiny revolucí mohou do velké míry režimy, které je předcházejí. A snad dokážu i pochopit, proč ve své době tato revoluce tolika lidem uhranula. Současně ale musím odmítnout snahy Říjnovou revoluci vykládat s kladným znaménkem, jak to dnes vidíme u některých levicových intelektuálů. Chápu, že je tato snaha vedena odporem k nerozlišujícímu antikomunismu, ale ignorovat oběti revolučního násilí a nevidět, že stalinský teror měl předobraz už v „říjnových“ tendencích, nepokládám za dobré. Největším básníkem revoluce byl Vladimír Majakovskij, proto jsme mu věnovali hlavní článek čísla z pera Tomáše Glance. Majakovskij je fascinující úkaz. Lze na něm ukázat, jak nejednoznačná je hranice mezi poezií a propagandou, pokud se jejích témat ujme takový básnický gigant. Líbí se mi ovšem, jak tuto hranici s pohledem na jeho poezii narýsoval právě Tomáš Glanc:

„Propaganda je určitým typem lásky: výraz miluje ideu, jejich manželství je spořádané a efektivní. Majakovskij oproti tomu zosobňuje lásku tragickou a nenaplněnou, která z hlediska propagandy bude vždy invalidní. U Majakovského je láska vždy drásavá a nenaplněná, Majakovskij je lyrik, ať mluví o Lilje Brik, nebo o strojích proletariátu.“

Obdobným případem z druhé strany je i osobnost Ezry Pounda, jemuž pro změnu učaroval italský fašismus. Vedle těchto geniálních básníků, kteří se s dvěma problematickými ideologiemi zapletli, avšak současně nepřestali být originálními tvůrci, mapujeme téma i na propagandistické poezii nejhoršího typu, ať už stalinské, nebo nacistické či fašistické provenience. Okrajově se pak našeho tématu dotýká i pozoruhodný fenomén současné anglické poezie – angažovaná básnířka Kate Tempestová, která zdá se hypnotizuje doslova davy. Její cestou naštěstí není ideologie, ale humanita a soucit.

Závěrem také upozorním na naši cenu Tvárnice, k níž se obšírněji vrátím v příštím editorialu. Dnes řeknu jen tolik: pozorně si prosím na straně 14 přečtěte její pravidla, a pokud vás zaujme, pak vyhledejte naše stránky itvar.cz a zapojte se do ní – pozici české literární kritiky můžete spoluutvářet i vy!

Přeji vám inspirativní čtení.
Adam Borzič