Milí čtenáři Tvaru,

rozhovor tohoto čísla, který jsme připravili s básníkem a novinářem Karlem Škrabalem, se opakovaně stáčí k politickým tématům. Dnešní doba je politická skrz naskrz (a paradoxně v ní slaví úspěch hnutí a strany, které se od tradičních politických směrů distancují), až je to občas úmorné. S názorovými východisky Karla Škrabala sice dokonale nesouzním, ale jeho „angažovaný“ přístup je mi veskrze sympatický, ať už se jedná o jeho aktivity kolem ukrajinské či imigrační krize. Je mi blízký základní humanistický tón, který jeho myšlením, konáním a básněmi proniká:

„Přitom to, co potřebujeme, je opřít se v celém tom blázinci alespoň o nějaké jistoty: třeba o tu, že každý člověk a jeho život mají absolutní cenu. To je politicky korektní, a přitom humanisticky nutné.“

Jen bych k rozhovoru, který se Škrabalem vedl můj zástupce Milan Ohnisko, dodal, že antisystémovost, jež je dnes tolik v kurzu, není jen nahodilým pomýlením zbloudilých mas, ale zákonitým důsledkem dlouhotrvající krize systému, v němž žijeme. Sebekrásnější mravní apely nebudou mít žádný účinek, nebude-li společnost založena na solidárním modelu. A právě téma solidarity (byť v omezeném, úzce národně vymezeném koridoru) dnes vykrádají populistické projekty, proto také mají takový úspěch.

Politicky angažovaná byla řadu let i tvorba písničkáře Boba Dylana, který letos obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Tento umělec (jehož pseudonym vyjadřuje jeho vztah k velšskému básníkovi Dylanu Thomasovi) byl na „nobelovku“ nominován již několikrát, ale i tak je rozhodnutí švédské poroty šokem. Chápu různé námitky, které se proti němu ozývají: Dylan už dostal řadu cen, proč má dostat další…? Nehledě na kvality jeho textů přece v USA nalezneme i větší básníky, kteří by si Nobelovu cenu za literaturu zasloužili, třeba zázračného Johna Ashberyho, jenž ji už skoro jistě nedostane. A nakonec ani ta radikalita není u Dylana to, co bývala – legendární protest-zpěvák přece hraje v reklamách! Rozumím těmto námitkám, a přece mám z jeho „nobelovky“ radost. Allen Ginsberg kdysi Dylanovy desky přehrával Ezru Poundovi – a v souvislosti s Dylanem opakovaně připomínal Poundovu myšlenku, že poezie by se neměla vzdalovat hudbě a tanci. Bob Dylan podle Ginsberga představuje pokračovatele tradice mélických básníků, která má v evropské kultuře zdroj v nejstarší řecké lyrice a později v trubadúrské poezii. Byly časy, kdy byly komise Nobelovy ceny velmi konzervativní, a tak tuto cenu nezískal třeba právě Ginsberg, který by si ji byl zasloužil jako málokdo. Vnímám Nobelovu cenu pro Dylana i jako zhodnocení neoceněné beatnické linie, bez níž si sotva lze americkou i světovou poezii představit.

Přeji vám inspirativní čtení!