Milé čtenářstvo Tvaru,

rozhovor čísla poskytla naší kolegyni Simoně Martínkové-Rackové vpravdě renesanční osobnost: básnířka, architektka, slammerka, hudebnice a nejnověji i prozaička Anna Beata Háblová. Rád vzpomínám na naše první setkání, kdy mě pozvala do pořadu o poezii a spiritualitě, který připravila a moderovala na půdě dominikánského kláštera. Samotný ten fakt pro mě nebyl příliš komfortní, neb jsem také odchovaný katolickým prostředím, a současně jsem se mu duchovně vzdálil. Když jsem se ocitl v onom nádherném klášterním sále, kde jsme s Viktorem Špačkem ten večer četli a vystupovali, zachvělo se ve mně archetypální katolické dítě. Už při pohledu na ty vlající bílé hábity, jež paradoxně převzal řád kazatelů od kacířských katarů, kteří se snažili své duše vybílit hladem až k průsvitnosti matérie, jsem v duši rudnul. Zkrátka jsem se trochu bál, ale Anna Beata vnášela do onoho prostoru tak bezprostřední laskavost s nádechem sympatického rebelantství, že jsem pocítil i to krásně katolické ze svých kořenů. Jakousi přirozenou přívětivost života. Dovedu si ovšem představit, jak nesnadno se někomu s touto kvalitou v konzervativním náboženském světě žije.

Až později jsem zjistil, kolika talenty tato nevšední žena oplývá. Už jen spojení poezie a architektury v jednom člověku, dnes vnímané coby nečekané (i když byly časy, kdy se setkávaly i tyto krásky), zavdává na originální tvůrčí vesmír, hudba a další druhy psaní a performování tuto výchozí třeskutost jen posilují. Je skvělé, že Anna Beata svoji mnohostrannost reflektuje a vědomě rozvíjí. Toto renesanční bohaté vědomí, které touží objevovat nové světy, je mi sympatické a blízké. Ze setkání a fúzí tohoto druhu může vznikat a v jejím díle mnohdy i vzniká specifická živost.

Když jsme u živosti, rád bych z druhého čísla ještě doporučil ukázku z Knihy v tisku Žehnám veškeré Boží havěti, která je záznamem rozhovorů, jež náš kolega Lukáš Senft vedl s katolickým knězem a biologem Matúšem Kocianem. Z jeho ekologické teologie čiší cosi radostného a zdravého. A z blízkého soudku doporučuji všem milovníkům živého světa rubriku Nad knihou, nikoli snad proto, že jsem pod ní tentokrát podepsaný já, ale s ohledem na to, že pojednává o díle, které má potenciál léčit svět a naši vyčerpanou imaginaci. Cítí, tedy je Andrease Webera je orfickou biologií a její autor je básníkem ekologie i biologie. Když jsem svůj text o knize psal, soustředil jsem se na její myšlení, ale zde bych rád ještě dodatečně oslavil živelný a krásný jazyk a obraznost tohoto vášnivého pozorovatele přírodního života, tohoto osamělého tuláka krásy, tohoto Whitmana mezi přírodovědci – živého Andrease Webera.

Přeji vám živé čtení.