Nové číslo Tvaru

17/2019

Milí čtenáři Tvaru,

po „rakouském čísle“ je zde opět jedno číslo pestré, roztahující svůj duhový chvost do všech stran. Otevírá je rozhovor s prozaičkou Lidmilou Kábrtovou. Spisovatelky poslední dobou české próze dominují, a tak není divu, že se jim v Tvaru hojně věnujeme (ano, i v příštím čísle na vás jedna výrazná autorka číhá). A protože náš věk je věkem nevšedních žen, vládnou básnířky i strhujícímu bloku kostarické poezie, který pro nás připravila překladatelka Miluš Kotišová. Latinskoamerickou poezii miluju už od mládí. Je hořká jako tabák, horká jako sopka a lidská jako slzy. To platí i pro tyto dvě pozoruhodné autorky a jednoho autora. A na tento bolestí prosycený kontinent jsme zamířili i v eseji Martiny Bařinové, pojednávajícím o zrodu protestního rocku v Nikaragui. Dále bych vás rád upozornil na dvě pozoruhodné prózy dvou významných českých autorů. Jsem až nervózní radostí, že již brzy vyjde nová kniha Michala Ajvaze Města, z níž přinášíme exkluzivní ukázku. A své „Pohádky“ nám poskytl i latinsky píšící básník, filosof a výtvarník Eugen Brikcius.

Dušičky jsou ještě daleko před námi, přesto měla atmosféra naší země v poslední době spíše pohřební ráz. U nás mají ovšem i pohřby tak trochu haškovský šmak. Pavel Janoušek nedávno v tramvaji odposlouchal následující výrok, který má tak trochu groteskní příchuť:

Tak prý umřela nějaká herečka… To udělali Gottovi naschvál!

Nepodezíral bych tak výjimečnou ženu, jakou byla Vlasta Chramostová, že chtěla Karlovi Gottovi vyfouknout část jeho posmrtných vavřínů, jimiž byl zasypán. Spíš tahle anekdota ukazuje, jak je naše země rozdělená. Co se týče Karla Gotta, je mi protivné, jak se na jeho odchodu přiživila jistá část politického spektra, současně mi byly nepříjemné i hlasy těch, kteří hned po zpěvákově smrti vytahovali jeho mravní prohřešky. Zřejmě jsou to dokonalí jedinci. Svým způsobem je ovšem blízkost smrti obou těchto legend tajemná. Jedna podepsala Chartu 77 a bylo jí znemožněno realizovat po řadu let své umění. Druhá pak i přes jisté sympatie k opozici a pokus o emigraci nakonec před minulým režimem hřbet sklonila, a tak mohla dál zpívat a sbírat své Slavíky. Oba dva tyto postoje, ten statečný i ten méně odvážný, jsou postoje lidské, byť každý jiného řádu. Dnes už jsou obě tyto postavy v objetí posledního Tajemství a s nimi i jejich prohřešky a ctnosti. Nemůžu se ubránit pocitu, že se jejich smrtí uzavírá i jedna epocha. I když ani třicet let demokracie nestačilo, aby všechny šlahouny normalizace byly odseknuty, a v poslední době se zdá, že jsme jimi ovinuti ještě pevněji, skutečnost je taková, že naše přítomnost už s onou minulostí před třiceti lety mnoho společného nemá. Možná je už na čase se s minulostí vyrovnat a smířit.

Přeji vám živé čtení!

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Konzultovala jsem i s hrobníkem
 
Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou
 

Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

 

Ptá se Simona Martínková-Racková

 
 
 

Agresivní nástup neoliberalismu měl ovšem za následek, že se Nikaragua otevřela západnímu trhu. Najednou byla mnohem snadněji k dostání jak cédéčka, která se dříve do země různě pašovala a kamarádi si je půjčovali mezi sebou jako vzácnost, tak hudební nástroje a lepší technické vybavení.

 

Esej

 
 
 

Tu a tam procítěně vzdychneš v hádeckém háji,
jako bys nevěděl o kostrách blízko vysílače,
to záření zatemňuje mysl, ale otevírá duši, říkával
apoštol Marvan…

 

Poezie

 
 
 
Eugen Brikcius
 

Skutek vskutku utek. Kdo mu pomohl přes plůtek? Inu, celé nádvorní zoo, začal to Mistr Nepraš, když nenápadně otevřel dvířka. Ve skutečné králíkárně, nikoli ve vznikajícím sousoší. Dalo by se říci, že Mistr Nepraš vytáhl králíka z králíkárny jako kouzelník z klobouku.

 

Próza

 
 
Stínové divadlo
 
Michal Ajvaz
 

Ráno táhly po nebi roztrhané mraky, a tak jsem oblohu neklidně pozoroval, bál jsem se, že se úplně zatáhne a představení se toho dne nebude konat. Naštěstí se ranní mraky rozplynuly a stejně jako předchozí den začalo před jedenáctou magické stínové divadlo.

 

Próza

 
 
 
Valeria Varasová, Laureano Albán, Julieta Dobles Yzaguirreová
 

Na počátku bylo neznámo,
neviditelné ruce
šeptandy a dřiny.
Mapy rozkreslené
na rtech
zežloutlých trosečníků,
co měli štěstí,
zázrak prosolený slzami.

 

Poezie

 
 
 
Milena Slavická (M. S.)
 

Už jsme opět v parku zlatých jilmů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zazářily v korunách stromů, listí prudce vzplálo a park se ponořil do režné městské tmy.

 

Slovo

 
 
Krále hrají dvořané
 
Matěj Stropnický
 

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

 

Zleva tanky?