Nové číslo Tvaru

19/2018

Milí čtenáři Tvaru,

držíte v ruce opět jedno z básnivějších čísel našeho obtýdeníku, je v něm řada básní i textů o poezii. Otevírá je rozhovor s básnířkou Yvetou Shanfeldovou, jejíž poezii miluji pro její zázračnou a hloubavou obyčejnost plnou úchvatných detailů. Jsem rád, že se k ní hlásí i v našem rozhovoru, který připravila Jitka N. Srbová. Tato schopnost hlubokého vidění, které vysvobozuje krásu i z toho nejprostšího, se mi v tomhle nehostinném listopadovém čase jeví vysloveně jako léčivé býlí. Před pár dny jsem šel navštívit do nemocnice milovaného přítele a cestou mě z nenadání osvítilo několik záblesků, jejichž krátkodechou kmitavou září prosvítalo cosi monstrózněji hlubšího, cosi z jiné dimenze reality. Nejprve promluvily stromy o nezničitelnosti krásy. Svými několika oranžovo-červenými a růžovo-zeleně zbarvenými listy až geometricky rozsázenými svítily coby kouzelné miniaturní instalace, které na nemocničních kopcích vysázel obrovský japonský zahradník s pruhem látky omotaným kolem čela a bílým jako nemoc. Houštiny a křoviska pnoucí se po oněch kopcích, zčásti holé a trnité, mají také své tajemství a vyzradí je bdělé mysli podivně zastřeným šepotem. Vlastně jsem díky jejich nevlídné kráse pochopil, proč se v astrologii znamení štíra spojuje s temnějšími podobami sexuality. Ovšem i světlo zazářilo na cestu za nemocným přítelem. Červené slunce s lososovým nádechem sedělo vteřinu na můstku, který spojoval dva nemocniční pavilony, vše kolem stálo či plulo v bílošedých a slabounce modravých tónech, jen ta koule tam majestátně seděla jako téměř skandální připomínka barev života. Pak ale o pár mých kroků dál kleslo ve své majestátní slávě pod linii můstku a já zabočil na infekční. Je to ale směsice, ten život. Tolik je v něm utrpení. Tolik je v něm krásy. Přítel mi během návštěvy odcitoval jeden z šokujících kóanů máhajánového buddhismu, že útrapy a bolesti samsáry a slasti a radosti nirvány jsou stále tím samým. Nevím, jestli tomu rozumím. Vím jen, že otvor, kterým mohu projít na druhou stranu bolesti do Buddhovy čisté země, je obyčejný lidský soucit, lidská citlivost. V oranžovém nemocničním pokoji (…bože, proč tam pacientům nedají aspoň pár obrázků a květin!) se mi zjevil v podobě schouleného stařečka, který ležel vedle přítele na sousední posteli a sem tam vydával stěží identifikovatelné zvuky. Celý ten výjev s jeho hlavou nakloněnou k levé straně lůžka měl v sobě cosi stříbrného, pohádkového, magicky něžného. Měl jsem chuť ho obejmout, ale ovládl jsem se.

Přeji vám obyčejné čtení.

 
Profil čísla
 
 
 
Články
 
Mým prvním čtenářem je čas
 
Rozhovor s Yvetou Shanfeldovou
 

Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

 

Ptá se Jitka N. Srbová

 
 
 

Stáli proti sobě jako dva rozdurdění kohoutci vlašští: Balaton nerad, Srpen rozvášněný. K sekundování se nakonec uvolili naše Berenika na straně Balatona a Srpen vzal zavděk oslíkem Antonínem.

 

Próza

 
 
 

Básníkův humor, jejž u něj zdůrazňoval Ludvik Kundera (viz předmluvu k Yehudi Menuhinovi), zahrnoval také nijak optimisticky smysl pro absurditu, jimž ladil i s obecnějším duchem skeptického „modernismu“ povalečných let; u nás zejména těch šedesátých, v nichž Wenzl (konečně) debutoval.

 

Esej

 
 
 

zahajujeme druhý ročník Tvárnice – literární ceny, která má váhu!

 

Slovo

 
 
 

Kdo hledá v těchto časech kabaret, ten ho nenajde. Najde ho ten, kdo ho začne dělat.

 

Slovo

 
 
 
Saša Uhlová
 

Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří bydlí v předraženém bydlení, protože na volném trhu byty neseženou. Na vzestupy a pády rodin, které znám už dvacet let.

 

Slovo

 
 
Mizanscény
 
Dominik Melichar
 

na počátku všeho plavaly dvě kachny
v klíně řeky
na forbíně lásky
po břehu vykračoval klaun za klaunem
a za ním klaun a za ním klaun
nos za nosem
noha za nohou

 

Poezie