Milí čtenáři Tvaru,

šesté číslo našeho obtýdeníku otevírá esej Romana Kandy Mýtus Západu, v němž autor zkoumá symbolickou osu Západ–Východ a s ní související opozici civilizace–barbarství. V eseji mezi jiným čteme:

„Domnívám se, že je třeba se zbavit představy hranice mezi civilizací a barbarstvím jako něčeho, co je prostorově ukotvené. Asociativně se vynořující myšlenky o dialogu mezi kulturami, jazyky a státy jsou ve skutečnosti falešnou stopou. Civilizace stejně jako barbarství nemohou být ani vzdáleně kulturně geografickými kategoriemi… […] Hranice ve skutečnosti probíhá uvnitř společenství, dokonce uvnitř každého z nás.“

Po porážce minulého režimu se u nás jevilo jako nekonfliktní asociovat Západ s civilizací a Východ s barbarstvím. Události posledních let však jasně ukázaly, že tento mýtus je neudržitelný. To, co stále častěji zakoušíme, je podle mě skutečnost, že již nelze obraz barbara lokalizovat za hranice naší kultury. Naopak, s postavou současného amerického prezidenta jako by se tento usídlil v samotném jejím symbolickém středu. Současnost lze popsat jako konflikt mezi naší vlastní civilizovaností a naším barbarstvím. V tomto smyslu náleží naše doba mezi ty zlomové: onen odvěký konflikt je opět aktuální a možná víc než kdy jindy se vyjevuje jeho pravá povaha. Vždycky mě uklidňoval výrok apoštola Pavla o tom, že kde se „rozhojnil hřích, tam se ještě víc rozhojnila milost“. V posledních měsících (ano, vlastně od nástupu Donalda Trumpa) lze sledovat, jak souběžně s novým barbarstvím roste i nová občanská angažovanost. Obzvlášť uchvácen jsem v tomto smyslu postupem amerických soudů, které již podruhé zablokovaly Trumpovy diskriminační výnosy. V přímém přenosu tak vidíme, jak demokracie nemůže existovat bez nezávislého soudnictví a jaký význam v ní skutečně soudy mají. Ale není to jenom justice. Jsou to především sami občané, kteří se ve Spojených státech aktivizují, zdá se, že nejmohutněji od šedesátých let. Politici dnes musí čelit občanům a setkání s nimi se razantně mění: tytam jsou čajové dýchánky, lidé vystupují s ostrými požadavky, argumentují, bučí, pískají, skandují. Někteří američtí politici tak z mítinků utíkají, jiní je preventivně ruší. Není dne, aby se nekonaly demonstrace a protesty proti konkrétním krokům Trumpovy administrativy. Coby feministu mě pak nadmíru těší, že výraznou skupinu podílející se na této nové občanské kultuře tvoří ženy. Zdá se, že populisté vyhráno nemají (soudě kupříkladu i podle čerstvých výsledků voleb v Nizozemí). Můžeme tedy s Romanem Kandou s jistou nadějí říci, že „horizont naší budoucnosti zůstává otevřený“.

Přeji vám otevřené čtení.